13 C 50/2023-34 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 465 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 18. 2. 2022 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč do 30 dnů, avšak uhradil žalobkyni pouze 10 802 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila a požádala soud, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 18. 2. 2022, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebníku platného od 8. 4. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně jako právnická osoba, označená ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem se zavázala poskytnout žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splatit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč nejpozději do 20. 3. 2022. 4. Z výpisů bankovního účtu žalobkyně a opisu z bankovního účtu žalobkyně ze dne 18. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala ze svého bankovního účtu na účet č. [bankovní účet] částku 15 000 Kč. 5. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 1. 6. 2023 bylo zjištěno, že bankovní účet č. [bankovní účet] patří žalovanému. 6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni na úvěr částku 10 802 Kč. 7. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 10. 2022 včetně poštovního podacího archu ze dne 24. 10. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy, jinak bude dluh vymáhat soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu dne 24. 10. 2022. 8. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný komunikoval s žalobkyní prostřednictvím sms zpráv. 9. K posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet navrhla žalobkyně jako důkaz potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 18. 2. 2022 a úvěrovou zprávu. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta bylo zjištěno, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registru NRKI, ISIR, SOLUS, CRIBIS s negativním výsledkem. V potvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaný nemá žádné děti, je zaměstnaný, jeho měsíční příjmy činí 30 000 Kč, měsíční příjmy dalších osob v domácnosti činí 14 500 Kč, splácí další závazky ve výši 6 600 Kč měsíčně, přičemž žalobkyně při posouzení výdajů žalovaného vycházela toliko ze svých interních normativních údajů. Z úvěrové zprávy bylo dále zjištěno, že žalovaný měl před poskytnutím úvěru další 3 úvěry, žádal o další úvěr a celkově 9 jeho žádostí o úvěr bylo v minulosti odmítnuto. 10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla dne 18. 2. 2022 žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatky. Žalovaný uhradil žalobkyni 10 802 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím svých interních normativních parametrů a informací sdělených žalovaným. Skutečné příjmy a výdaje žalovaného nezjišťovala. Dne 24. 10. 2022 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k plnění ze dne 21. 10. 2022, ve které byl vyzván, aby dlužnou částku z titulu smlouvy o úvěru uhradil žalobkyni nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. 11. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. 12. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. 13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávané spotřebitelské smlouvy. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a potvrzuje jej novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29.5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. 15. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zjišťovala a ověřovala skutečné reálné příjmy a výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, mzdových výměrů, výplatních pásek, výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho skutečných příjmech a výdajích. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy listiny prokazující skutečné příjmy a výdaje žalovaného měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, jak konkrétně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení. 16. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil žalobkyni 10 802 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 4 198 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne 21. 10. 2022 vyzván, aby vrátil peněžní prostředky ve lhůtě 30 dnů od data vyhotovení výzvy. Lhůta k plnění uplynula dne 20. 11. 2022. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni dlužnou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.