16 C 37/2023-32 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 51 057,20 Kč, a dále úroku v částce 4 810,82 Kč vyčísleného za období od [datum] do [datum], úroku ve výši 23,76 % ročně jdoucího z částky 51 057,20 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 51 057,20 Kč od [datum] do zaplacení s odůvodněním, žalovaný dne [datum] prostřednictvím Žádosti/ Smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] požádal [právnická osoba] [anonymizována tři slova], podnikající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpný závod, se sídlem [adresa], [IČO] o poskytnutí úvěru a na základě akceptace žádosti došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr [číslo] s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Banka svůj závazek ze smlouvy splnila a otevřela žalovanému úvěrový účet [číslo] vydala žalovanému platební kartu. Dále žalobkyně v podaném návrhu tvrdila, že žalovaný na poskytnutý úvěrový rámec vyčerpal celkem částku 77 643,68 Kč, avšak svou povinnost z uzavřené smlouvy žalovaný nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně, čímž se dostal do prodlení se splácením revolvingového úvěru. Od data prodlení jsou pak žalovanému účtovány poplatky dle sazebníku a úvěr je úročen úrokovou sazbou ve výši 23,76 % dle revolvingového úvěru, a to v souladu s čl. 2 .14.3 produktových podmínek. Jelikož pak žalovaný nesplácel poskytnutý úvěr řádně, banka využila svého práva a v souladu se smlouvou a čl. 3 bod 3.2. písm. a) Produktových podmínek prohlásila poskytnutý úvěr za splatný v celé výši, a to ke dni [datum] z důvodu prodlení se splátkou, čímž žalovaný porušil svou splátkovou povinnost. Tato pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedeného důvodu pak byla [právnická osoba] [anonymizována tři slova] postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni [datum]. Žalovaný však žalobkyně dosud dlužnou pohledávku neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní ještě před podáním žaloby vyzván. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] Produktových podmínek [právnická osoba] [anonymizována tři slova], z výpisu z úvěrového účtu [číslo] smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu [právnická osoba] [anonymizována tři slova] žalovanému ze dne [datum] – oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne [datum] – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a [právnická osoba] [anonymizována tři slova] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému revolvingový úvěr v celkové výši 77 643,68 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, [právnická osoba] [anonymizována tři slova] proto prohlásila úvěr dopisem ze dne [datum] za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni, což žalovanému bylo oznámeno. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 22 000 Kč a žalovaný zároveň v žádosti uvedl celkové náklady domácnosti ve výši 4 000 Kč a na ostatní finanční závazky (splátky hypoték, úvěru, úvěrových karet a podobně) uvedl částku 10 000 Kč. Žalovaný přitom doložil své příjmy výpis z bankovního účtu a svou totožnost občanským a řidičským průkazem. Při ohodnocení míry schopnosti klienta banka dále porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout. 11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měří