9 C 195/2022-33 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 781 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku, poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tj. 2 000 Kč a úrok ve výši 20 % měsíčně za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že by se stal celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, byl žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 8 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Žalovaný neuhradil žalobkyni žádnou částku. Celková dlužná částka tak čin 17 781 Kč. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. V souladu s § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili. 4. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, který byl ve smlouvě označen jménem, příjmením a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na bankovní účet žalovaného. Žalovaný neuhradil žalobkyni žádnou částku. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván, aby dlužnou částku zaplatil žalobkyni do dne 10. 6. 2022. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu uvedenou ve Smlouvě. Žalovanému byla za měsíc červen 2021 vyplacena čistá mzda 17 921 Kč. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. 6. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávané spotřebitelské smlouvy. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a potvrzuje jej novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. 7. Žalobkyně před uzavřením smlouvy nezjišťovala skutečné reálné příjmy a výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek minimálně za 3 měsíce, výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho skutečných příjmech a výdajích. Žalobkyně si od žalovaného vyžádala výplatní pásku pouze za dva měsíce, což soud nepovažuje za dostatečné. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný nezaplatila žádnou částku. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 10 000 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván, aby vrátil peněžní prostředky do dne 10. 6. 2022, avšak peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 11. 6. 2022 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalobkyni, která byla v řízení úspěšnější, přiznal na nákladech řízení částku 279 Kč, což představuje po posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků, konečný úspěch žalobkyně ve výši 12,4 % z celku. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů za právní zastoupení dle vyhl. 177/96 Sb. (AT) za tři úkony právní služby (převzetí věci, výzva k plnění, podání návrhu) dle § 14b odst. 1 bod 2 po 300 Kč, tři paušální odměny dle odst. 5 cit. ust. po 100 Kč a 21 % DPH z částky 1 200 Kč, tj. 252 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř., když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkové náklady tak činily částku 2 252 Kč a jelikož žalobkyně byla úspěšná co do 56,2 % a neúspěšná co do 43,8 %, po odečtu neúspěchu od úspěchu činil konečný úspěch 12,4 %, který představuje z celkových nákladů právě částku 279 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce. 9. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř.