9 C 71/2023-99 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 32 591,55 Kč spolu s úrokem ve výši 14,1 % ročně jdoucím z částky 32 291,55 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 935,07 Kč od 3. 4. 2017 do 23. 1. 2019, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 884,03 Kč od 3. 4. 2017 do 23. 1. 2019, zákonným úrokem z prodlení z částky 32 291,55 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne [datum] se společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] na základě které [právnická osoba] poskytla žalované téhož dne úvěr ve výši 39 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 805,71 Kč počínaje dnem 20. 4. 2017. Stany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 14,10 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, Produktové podmínky. Žalovaná však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnila a nesplácena poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu společnost [právnická osoba] využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami prohlásila úvěr dopisem ze dne 23. 1. 2019 za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla původní věřitelnou společností [právnická osoba] postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem z 28. 2. 2020. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovanou ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaná neučinila. Součástí požadované jistiny jsou smluvní poplatky ve výši 300 Kč. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru (expres půjčka) ze dne [datum], Všeobecným produktových podmínek [právnická osoba] účinných od 1. září 2014, Základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru účinných od 1. prosince 2016, Sazebníku poplatků [právnická osoba] za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platné od 1. 3. 2017, dopisu společnosti [právnická osoba] žalované ze dne 24. 1. 2019 – oznámení o prohlášení úvěru za splatný, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 31. 3. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem z 6. 4. 2020, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na které proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 39 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 72 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela, společnost [právnická osoba] proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 23. 1. 2019 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované ani na výzvu soudu netvrdila žádná konkrétní fakta, ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru žalované vycházela a když pouze sdělila, že při schvalování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých bance klientem (žalovanou) s tím že tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík databáze Ministerstva vnitra České republiky a při hodnocení úvěruschopnosti klientů bank dále jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ a výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Vycházela přitom i z s částkou životního minima žalované, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, jakož i normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěruschopnost žalované byla posouzena správně a úvěr je možno jí poskytnout. 11. Žalobkyně tak předně nesplnila řádně ani svou povinnost tvrzení, když neuvedla žádná konkrétní fakta týkající se poměrů žalované v době uzavření smlouvy o úvěru, nadto z jejího vyjádření pak vyplývá, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zjevně nesprávně, když právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování výdajové stránky vycházela pouze ze statistických údajů Českého statistického úřadu, tedy nikoliv z individuálně zjištěných výdajů žalované. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele (tedy – logicky – naprosto shodně jako na příjmové straně). Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje pod