16 C 111/2023-36 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou ze dne [datum] podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 31 405 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucím z částky 29 335 Kč od [datum] do zaplacení, a to jako nároku, který žalobkyni vůči žalovanému vznikl na základě smlouvy o úvěru [číslo] kterou mezi sebou účastníci uzavřeli distančním způsobem (komunikací na dálku) dne [datum], na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 23 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím dle článku IV a článku IX smlouvy, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, s nimiž se žalovaný před podpisem smlouvy seznámil a vyslovil s nimi souhlas. Dále žalobkyně tvrdila, že sjednaný úvěr byl žalovanému vyplacen na účet číslo [bankovní účet] prostřednictvím bankovního převodu z bankovního účtu žalobkyně, a to dne [datum] částkou 1 200 Kč, dne [datum] částkou 10 100 Kč a dne [datum] částkou 11 700 Kč, celkem tedy souhrnnou částkou 23 000 Kč. Žalovaný však žalobkyni úvěr řádně v dohodnutém termínu nesplatil, přičemž požádal 4× o odklad splatnosti úvěru celkově o 35 dní a splatnost úvěru nastala tedy dnem [datum], nicméně žalobkyni ničeho neuhradil, a proto žalobkyni dluží předmětnou pohledávku, která sestává z nesplacené jistiny v částce 23 000 Kč, dále z poplatku za poskytnutí úvěru v částce 5 840 Kč, poplatku za službu„ Presto“ v částce 495 Kč, kterou si žalovaný při sjednávání smlouvy jako volitelnou službu zvolil a smluvní pokuty v částce 2 070 Kč, na níž žalobkyni vznikl nárok v souladu s čl. 6 Všeobecných obchodních podmínek a čl. 3 Sazebníku, vypočítané jako 0,1 % z dlužné jistiny, a to za období od [datum] do [datum]. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě před podáním žaloby vyzván výzvou ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne [datum] a dále z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, dopisu žalobkyně žalovanému ze dne [datum] - předžalobní upomínky a dokladu o odeslání tohoto dopisu žalovanému, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit žalobkyni do [datum], žalovaný je však nevrátil ani v prodloužené lhůtě splatnosti do [datum], když žalobkyni 4× požádal o odklad splatnosti úvěru celkově o 35 dní, jak žalobkyně tvrdila. 6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný platně v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovanému uvedla, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 23 544 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistila následující informace, a to celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem a ověřené čisté měsíční příjmy a další. Jiná fakta však neuvedla. 11. Posouzení úvěruschopnosti žalovanému ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když pouze vycházela z výše příjmů žalovaného, avšak zcela opomenula výdajovou stránku žalovaného. Smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným je proto neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 C