16 C 216/2024-30 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 16 901,84 Kč spolu s úrokem v částce 1 385,10 Kč a dále úrokem ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 14 518,84 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 1 379,24 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím z částky 14 518,84 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se žalobkyní smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit spolu s úrokem ve výši 15,49 % ročně a dále poplatky dle platného ceníku v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dle předmětné smlouvy o úvěru (čl. 3.1) byla oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, rovněž úrok z prodlení a další vzniklé poplatky. Žalovaný však nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a dostal se s hrazením splátek do prodlení a jelikož žalovaný nereagoval ani na výzvu žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru, žalobkyně využila svého práva dle smlouvy a prohlásila dne 2. 8. 2023 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť žalovaný byl k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení pohledávky vzniklé z tohoto důvodu, kterou žalovaný dosud neuhradil, ač byl žalobkyní k jejímu zaplacení ještě před podáním žaloby dodatečně vyzván.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , z výpisů z úvěrového účtu číslo , Anonymizováno, za období od 22. 4. 2021 do 31. 12. 2022 a z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 2. 8. 2023 – rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu, jakož i z dopisu zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne 20. 3. 2024 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých splátkách po 500 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr uhradil dosud částku 18 448 Kč, žalobkyně proto dopisem ze dne 2. 8. 2023 prohlásila v souladu se smlouvou úvěr za splatný v celém rozsahu.6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých jí klientem. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze , právnická osoba, . Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z , právnická osoba, . Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, banka žádosti klienta vyhověla. Žádná konkrétní fakta o příjmech a výdajích žalovaného však žalobkyně ani přes dodatečnou výzvu soudu neuvedla.11. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Její tvrzení jsou totiž pouze obecná a jedná se spíše o metodický pokyn o zásadách, jak možná úvěruschopnost posuzovat, avšak o konkrétní situaci žalovaného v době poskytování úvěrů neříkají zhola nic. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná, a to zřejmě tím spíše, že žalobkyně schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr dokládala výpisy z jeho běžného účtu za období od 1. 12. 2020 do 31. 3. 2021, kdy 1. 12. 2020 činil záporný zůstatek na jeho účtu částku -3 953,19 Kč a dne 31. 3. 2021 částku -2 322,17 Kč, tedy v průběhu čtyř měsíců se zůstatek na tomto účtu zvýšil o částku 1 631,02 Kč. Jak ovšem žalovaný měl uhradit žalobkyni měsíčně na splátce úvěru částku 500 Kč, tedy za období čtyř měsíců celkem částku 2 000 Kč, když byl schopen za tu dobu naspořit pouze částku 1 631,02 Kč, zůstává nezodpovězeným tajemstvím.12. K této neplatnosti smlouvy přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze