26 C 102/2024-54 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalované právní předchůdkyně žalobkyně spol. , právnická osoba, , , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně anebo úvěrující“), na základě rámcové smlouvy pro poskytování bankovních produktů a služeb č. , hodnota, a smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž se zavázala úvěrující poskytnout úvěrované spotřebitelský účelový úvěr na nákup spotřební elektroniky ve výši 37 498 Kč a úvěrovaná se zavázala tyto prostředky úvěrující vrátit v pravidelných 36 měsíčních splátkách splatných k 17. dni v měsíci počínaje měsícem prosincem 2022 ve výši 1 416 Kč až do úplného zaplacení dluhu ve výši 50 976 (úvěr a úrok). Žalovaná porušila svoji povinnost, neboť na úvěr zaplatila pouze jednu splátku a zbylou část úvěru již nezaplatil. Úvěrující proto využila své oprávnění ze smlouvy a od úvěrové smlouvy dopisem ze dne 25. 5. 2023 odstoupila. Žalovanou pak marně vyzvala k zaplacení nesplacené části úvěru. Žalobkyně nabyla nesplacenou část úvěru za žalovanou od právní předchůdkyně na základě postupní smlouvy ze dne , datum, , účinné od , datum, . Změna osoby věřitele byla žalované písemně oznámena. Protože žalovaná nereagovala ani na předžalobní výzvu, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou.2. Z nařízeného jednání se žalobkyně omluvila a žalovaná se k němu bez omluvy nedostavila.3. Soud u jednání ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, zjistil, že úvěrující poskytla žalované účelový úvěr na nákup elektroniky ve výši 37 498 Kč, který se žalovaná zavázala úvěrující splácet měsíčně částkou 1 416 Kč, a to po dobu 36 měsíců počínaje dnem 17. 12. 2022. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 21,17 % ceny úvěru, včetně pojištění byla sjednána částkou 13 478 Kč. Žalovaná měla tedy celkem na úvěr zaplatit částku 50 976 Kč. Žalovaná, jak se podává z přehledu plateb, na úvěr zaplatila pouze jednu splátku ve výši 1 416 Kč a následně již na úvěr neplatila ničeho. Úvěrující proto dopisem z 25. 5. 2023 odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné pohledávky. Žalobkyně následně nabyla nesplacený úvěr za žalovanou od právní předchůdkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, účinné od , datum, . Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dopisem ze dne , datum, . Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu v předžalobní výzvě ze dne 2. 11. 2023.4. V posuzované věci dospěl soud na základě dokazování k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli mezi sebou smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jednalo o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval platností uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 tohoto zákona ze strany úvěrující.5. Podle § 86 odst. 1 zákon o spotřebním úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení, pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebním úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebním úvěru, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.6. V daném případě žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně řádně před poskytnutím úvěru s odbornou péčí prověřovala pravdivost jejího tvrzení ohledně příjmů a výdajů za účelem ověření úvěruschopnosti, což má dokládat zápis v žádosti o úvěr. Z tohoto zápisu se podává, že měsíční příjem žalobkyně byl před poskytnutím úvěru 20 000 Kč, celkové příjmy domácnosti 50 000 Kč, celkové náklady domácnosti 16 000 Kč a finanční závazky hypotéka úvěru ve výši 1 100 Kč. Soud měl u ústního jednání v úmyslu poučit žalobkyni o povinnosti označit důkazy na podporu těchto tvrzení, aby bylo postaveno najisto, že právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vycházela z reálných údajů, poskytnutých spotřebitelkou, které řádně ověřila a které věrohodně osvědčily osobní, majetkové a výdělkové poměry žalované a její možnost poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně se však svou omluvenou neúčastí u jednání sama zbavila možnosti využití tohoto dobrodiní soudu, aby odvrátila případný procesní neúspěch, a tak její tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované zůstalo neprokázáno. Soud tak neměl možnost zjistit, zda skutečně příjmy žalované po odečtení pravidelných nákladů umožnily vyhodnotit její solventnost natolik kladně, že úvěrující mohla dospět k přesvědčivému závěru o možnostech žalované poskytnutý úvěr splácet. Z popsaných důvodů soud uzavřel, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalované posoudit její úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěný. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy.7. V daném případě soud posoudil nárok žalobk