26 C 199/2023-42 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalobkyně žalovanému na základě mezi nimi dne , datum, uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr spolu s poplatkem ve výši 396 Kč vrátit ve lhůtě splatnosti do , datum, . Před poskytnutím úvěru kontaktoval žalovaný žalobkyni prostřednictvím internetových stránek, kde uvedl své nacionále a telefonní číslo a poté, co byl jeho požadavek schválen, odeslal ze svého bankovního účtu na účet žalobkyně verifikační platbu 1 Kč. Po schválení úvěru mu žalobkyně na jeho bankovní účet převedla dne , datum, částku 12 000 Kč. Žalovaný v době splatnosti a ani později na úvěr nezaplatil ničeho a je proto povinen mimo nesplacené jistiny v souladu se smlouvou zaplatit žalobkyni též poplatek za úvěr ve výši 396 Kč, poplatek za bezpečnou splátku (sjednáno ve smlouvě) ve výši 99 Kč, účelně vynaložené náklady na vymáhání dluhu ve výši 300 Kč a smluvní pokuty celkem v částce 720 Kč, celkem tak částku 13 515 Kč. Protože žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu ze dne , datum, , domáhá se žalobkyně uvedeného nároku u soudu podanou žalobu.2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho.3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného a po úhradě verifikační platby 1 Kč poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to na základě mezi nimi dne , datum, uzavřené smlouvy „na dálku“ prostřednictvím elektronických prostředků. Uvedenou částku mu poukázala bezhotovostně ze svého bankovního účtu na bankovní účet, ze kterého byla provedena verifikační platba. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru do , datum, a v době splatnosti se zavázal žalovaný zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 396 Kč a poplatek za doplňkovou službu „bezpečná splátka“ 99 Kč. Uvedené bylo zjištěno jednak ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, a jednak z výpisu účtu žalobkyně, ze kterého byla dne , datum, odepsána platba , částka, . O podmínkách úvěru byl žalovaný seznámen před jeho poskytnutím formou odeslaného formuláře pro standardní informace o SÚ ke smlouvě č. , hodnota, . V rámci předběžných informací byl žalovaný též seznámen se sankcemi v případě s prodlením se zaplacením úvěru. Z výpisu úvěrového účtu žalovaného se podává, že z poskytnutých finančních prostředků ve výši 12 000 Kč žalovaný v době splatnosti a ani později nezaplatil žalobkyni ničeho. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, , která byla předána k poštovní přepravě dne , datum, (dle poštovního archu) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu 13 515 Kč do 30 dnů od sepsání uvedené výzvy. Z ostatních listin soud pro nadbytečnost žádných zjištění nečinil, neboť shora uvedené důkazy byly postačující ke zjištění skutkového stavu.4. Ačkoliv žalobkyně v návrhu a následném podání deklarovala splnění své povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), a popsala, že měla od žalovaného před poskytnutím úvěru informace dostačující k prověření jeho schopnosti úvěr v době splatnosti zaplatit, má soud za to, že její tvrzení byla nedostatečná. Žalobkyně např. tvrdila, že žalovaný je zaměstnanec s výší příjmů , částka, a že příjem ostatních členů jeho domácnosti je , částka, . Žádný důkaz však o těchto příjmech a o zaměstnání žalovaného ve spise založen není, a protože žalovaný byl v době sjednání a poskytnutí úvěru hlášen k trvalému pobytu na adrese , adresa, , což je ohlašovna , adresa, , přičemž jeho trvalé bydliště na trvalé adrese je uvedeno ve smlouvě a ve všech listinách předcházejících uzavření smlouvy, není jasné, kde a s kým žalovaný skutečně v té době bydlel a kdo z ostatních členů jeho domácnosti se podílí na společném příjmu , částka, . O jeho výdajích ve spise ani v potvrzení o provedení jeho bonity není ani zmínka. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání tak, aby odvrátila případný procesní neúspěch ve sporu tím, že doplní svá tvrzení o řádném splnění zákonné povinnosti posoudit schopnost úvěrovaného úvěr zaplatit, ovšem žalobkyně svoji omluvenou neúčastí se sama zbavila možnosti využít tohoto poučení. Soud tak neměl možnost zjistit, z jakých konkrétních tvrzení a údajů poskytnutých žalovaným žalobkyni před převedením úvěrové částky na jeho účet žalobkyně vycházela a zda tedy bylo v reálných možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora , právnická osoba, , kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive poplatků a úroků z prodlení z částky, která se nestala splatnou podle uvedené smlouvy.5. V daném případě soud proto posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má právo na zaplacení částky odpovídající převedených finančních prostředků na účet žalovaného při zohlednění verifikační platby 1 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 11 999 Kč, a to včetně zákonného úroku z této částky za dobu od , datum, do zaplacení, když žalovaný nereagoval na výzvu žalobkyně k úhradě dluhu z , datum, , v níž mu byla stanovena splatnost dluhu 30 dnů od sepisu této listiny. V tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl a v rozsahu ostatních uplatněných nároků pak nezbylo, než žalobu zamítnout.6. Žalovaný byl v řízení zcela pasivní, nebylo od něj zjištěno, zda je úvěr schopen zaplatit najednou či po částech, a proto nebylo na místě posoudit splatnost přisouzené částky ve smyslu § 87 zákona. Nárok na zákonný úrok z prodlení z dluhu byl žalobkyni přiznán podle § 1968 a § 1970 o. z., a podle vládního nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, účinného ke dni prodlení žalovaného se zaplacením peněžitého dluhu.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části procesně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 746,65 Kč, přičemž tato částka představuje 77,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,78 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 11,22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného