16 C 17/2026-27 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 15 121 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 85,76 Kč vyčísleným za dobu od 18. 10. 2025 do 4. 11. 2025 a dále s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucím z částky 15 121 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se žalobkyní uzavřela dne , datum, smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které žalované žalobkyně poskytla téhož dne částku 10 000 Kč převodem na účet číslo , č. účtu, uvedený ve smlouvě, a kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč s tím, že úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců. Žalovaná však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušila, když žalobkyni neuhradila ničeho. Podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 15 121 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 10 000 Kč, dále poplatku za expresní platu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnost splátku v částce 396 Kč, poplatku za SMS servis v celkové částce 196 Kč, úroků v celkové výši 1 470 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč, na jejichž zaplacení žalobkyni rovněž podle smlouvy vzniklo právo. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho neuhradila, ač k tomu byla vyzvána jak žalobkyní, tak poté ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Za souhlasu obou účastnic soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , opisu výpisu proplacení smlouvy (dokladu o převodu částky 10 000 Kč dne , datum, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, ) a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, a dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne , datum, – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalované, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a žalobkyně mezi sebou uzavřely úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách, které však neuhradila.6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalované v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že příjem žalované činil 11 379 Kč a životní minimum dospělých členů domácnosti 4 470 Kč, příjem ostatních členů domácnosti částku 15 200 Kč, minimální výdaje na bydlení částku 10 000 K, buffer žadatele částku 100 Kč a výše splátky schváleného úvěru činí 1 094 Kč. Žalobkyně si přitom od žalované vyžádala výpis z bankovního účtu za měsíc duben roku 2025, kdy žalobkyně si z tohoto výpisu ověřila tvrzení žalované o výši jejích příjmů, potažmo i výdajů. Žalovaná při kontraktačním procesu se žalobkyní uvedla, že pobírá invalidní důchod 2. stupně.11. Žalobkyně proto ani netvrdila, že provedla validní posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně finanční situaci žalované v době uzavření smlouvy o úvěru prokazovala výpisem z bankovního účtu žalované za měsíc duben 2025. Tento sice prokazuje tvrzený příjem žalované ve výši 11 389 Kč plynoucí jí z invalidního důchodu 2. stupně, nicméně po zaúčtování všech příjmů došlých na tento účet v daném měsíci v celkové výši 57 153,70 Kč (!) a po odečtení všech výdajů v celkové výši 57 467,61 Kč (!) účet vykazuje záporné saldo 313,91 Kč. Ani tento výpis z účtu proto jednak neprokazuje, že žalovaná skutečně disponovala dostatkem finančních prostředků i pro splátky předmětného úvěru, jednak je sám o sobě tento výpis jako důkazní prostředek o finanční situaci žalované dosti problematický, neboť zachycuje obraty zdaleka převyšující tvrzený příjem žalované (jak již bylo řečeno, že příjmy došlé na tento účet činily celkem částku 57 153,70 Kč), jakož i výdaje (výdaje činily celkem částku 57 467,61 Kč), aniž by byl vysvětlen důvod nebo účel všech těchto plateb. Výpis proto neosvědčoval finanční situaci žalované dostatečně a žalobkyně tudíž měla žádat vysvětlení těchto obratů na účtu (nadto neprokazuje například ani výdaje na bydlení, spotřebu energií apod. – tedy běžné výdaje). Dále, co se týče výdajů, nelze vycházet z částek životního minima, jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v Česk