16 C 6/2026-40 – Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 92 293,46 Kč spolu s úrokem v částce 15 601,50 Kč a dále s úrokem ve výši 25,23 % ročně jdoucím z částky 21 008,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 22,32 % ročně jdoucím z částky 35 893,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 17 124,05 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 56 901,30 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 29 999 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutým úvěrem žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 21 210 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 25,23 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč, částku 4 580 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a částku za pojistné ve výši 2 709 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 28. 1. 2024. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 4 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 12 měsíčních splátkách po 5 987 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 22 834 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutým úvěrem žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 19 786 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 22,32 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč a částku za pojistné ve výši 1 548 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 27. 12. 2022. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 24 106 Kč. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom ze smluv o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a z přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávek, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 31. 10. 2024 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli dvě smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému úvěry ve výši 22 000 Kč a 49 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč, resp. v 12 měsíčních splátkách po 5 987 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnuté úvěry uhradil dosud částku 4 500 Kč a částku 24 106 Kč. Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byly postoupeny žalobkyni.6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli ve dvou případech smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smluv určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona v tehdy účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Žalobkyně na výzvu soudu k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný v žádostech o úvěr, respektive v tzv. zákaznických kartách uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako dělník, jeho měsíční příjem činí v případě smlouvy číslo , hodnota, částku 56 929 Kč a v případě smlouvy číslo , hodnota, částku 45 622 Kč, žije s rodiči, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Proto s ohledem na výši příjmu žalovaného, výši požadovaných úvěrů a doložené výplatní pásky za měsíce únor a březen 2022 a dva výpisy z bankovního účtu za měsíce říjen a listopad 2021 dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tyto úvěry je dostatečná.11. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona). Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti něm