19 C 182/2020-27 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 5. 6. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 600 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 985 Kč. 2. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému poskytla dne 10. 2. 2020 na základě jeho žádosti ze dne 10. 2. 2020 spotřebitelský úvěr ve výši 2 000 Kč původně splatný dne 20. 2. 2020. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila dlužníkovu schopnost úvěr splácet. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Totožnost žalovaného byla ověřována pomocí platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaný odeslal ze svého bankovního účtu, a kopií jeho občanského průkazu. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně požaduje také uhrazení nákladů vzniklých v souvislosti s odesláním dvou upomínek ve výši 450 Kč a 650 Kč a dále náhradu nákladů na předání pohledávky k vymáhání inkasní společnosti ve výši 1 500 Kč. Za porušení povinnosti podle článku 7.2 a 7.3 smlouvy byla žalovanému naúčtována smluvní pokuta v celkové výši 600 Kč. Žalobkyně požadovala také úhradu poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 985 Kč. 3. Žalobce před zahájením jednání ve věci samé – písemným podáním ze dne 26. 11. 2020 soudu sdělil, že bere svou žalobu částečně zpět, a to co do částky ve výši 3 585 Kč, když tuto žalovaný dne 26. 11. 2020 žalobci uhradil. 4. Soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 až 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen o. s. ř., a řízení v předmětném rozsahu - výrokem I. tohoto rozhodnutí - částečně zastavil. 5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v rámci ústního jednání konaného dne 5. ledna 2021; uvedl, že má za to, že žaloba by měla být ve zbytku zamítnuta, když si vzal úvěr toliko 2 000 Kč, zaplatil již 3 585 Kč, a proto má za to, že zbylá částka ve výši 2 600 Kč by žalobkyni již přiznána být neměla, když zaplatil, byť v prodlení, ale jak jistinu, tak úrok. 6. Soud provedl důkazy následujícími listinami: - potvrzení o provedení tuzemské platby ze dne 5. 6. 2020 - potvrzení o obdržení tuzemské platby ve výši 1 Kč - karta klienta, předsmluvní informace - smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 2. 2020 - upomínka k úhradě dluhu ze dne 2. 3. 2020 - poslední upomínka před vymáháním ze dne 12. 3. 2020 - podací lístek ze dne 2. 3. 2020 a podací lístek ze dne 12. 3. 2020 - sdělení [právnická osoba] ze dne 1. 10. 2020 - výpis z běžného účtu č. [bankovní účet] za období od 1. 1. 2020 do 31. 1. 2020 7. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 2. 2020 soud zjistil, že jako účastníci této smlouvy jsou uvedeni na straně úvěrující žalobkyně a na straně úvěrovaného žalovaný, který je kromě jména a příjmení identifikován rovněž rodným číslem, adresou bydliště a číslem OP. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému do čtyř pracovních dnů od uzavření smlouvy na jeho požádání úvěr výši 2 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu s úrokem ve výši 39 % ročně a uhradit ostatní finanční závazky vyplývající ze smlouvy včetně jednorázového poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 985 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru byl žalovaný povinen vrátit v jedné splátce do 7 dnů. Přede dnem splatnosti mohl žalovaný požádat o prodloužení splatnosti s tím, že splatnost úvěru mohla být prodloužena až po připsání poplatku za prodloužení ve výši 20 % jistiny úvěru. Pro případ prodlení žalovaného s plněním dluhu bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat zákonný úrok z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, poplatek za první upomínku k úhradě dlužné částky po 7 dnech prodlení ve výši 450 Kč, poplatek za druhou upomínku k úhradě dlužné částky po 20 dnech prodlení ve výši 650 Kč a poplatek ve výši 1 500 Kč za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury. Žalovaný se zavázal vždy k 3. dni příslušného kalendářního měsíce předložit žalobkyni písemné potvrzení o trvání zaměstnání či pracovního poměru, případně informovat žalobkyni o skutečnosti, že k danému dni není v zaměstnaneckém či pracovním poměru. Žalovaný byl rovněž zavázán předložit žalobkyni bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 5 dnů od uzavření smlouvy potvrzení příslušného okresního (obvodního) soudu, že vůči němu nejsou vedena soudní řízení. Za každé porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru. Dne 12. 4. 2019 byla na účet žalobkyně připsána částka 1 Kč z účtu číslo [bankovní účet] s názvem [celé jméno žalovaného] (zjištěno z Potvrzení o platbě). Dne 10. 2. 2020 byla na účet číslo [bankovní účet] z účtu žalobkyně odeslána částka 2 000 Kč (zjištěno z Potvrzení o platbě). Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 1. 10. 2020 bylo zjištěno, že majitelem bankovního účtu číslo [bankovní účet] je žalovaný, přičemž dne 10. 2. 2020 je na tento účet evidována příchozí platba od žalobkyně ve výši 2 000 Kč, splatná dne 20. 2. 2020. Dopisem ze dne 2. 3. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky (zjištěno z Upomínky k úhradě vašeho dluhu, včetně dokladu o odeslání upomínky). Opakovaně žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu dopisem ze dne 12. 3. 2020 (zjištěno z Poslední upomínky před předáním na vymáhání). 8. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí soudu ve věci samé. 9. Podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyní předložená smlouva svým obsahem naplňovala podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Smlouva o úvěru byla stranami uzavřena dne 10. 2. 2020. 10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 3 písm. c) ZoSÚ je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 12. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Soud konstatuje, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. 16. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonfor