40 C 282/2021-19 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 142,69 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 240 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 12,39 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (s účinností ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]), uzavřela dne 30. 12. 2016 s žalovanou Smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalované v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Úvěr byl žalované poskytnut za úplatu, poplatky a úrok ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, na které byl poskytnut. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 10 950 Kč. Celkovou částku ve výši 25 950 Kč odpovídající součtu poskytnutého úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru se žalovaná zavázala uhradit ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. V důsledku prodlení žalované právní předchůdce žalobce úvěr ke dni 30. 1. 2018 zesplatnil. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalované řádně v plné výši uhrazen, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 15 000 Kč a nezaplacená částka úroku v pevné výši 240 Kč od 31. 1. 2018 úrokem ve výši 12,39 % ročně odpovídající úrokové sazbě korunových úvěru poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy. Pohledávka z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 240 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 558 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 702 Kč, smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč a zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 3 142,69 Kč. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky 15 240 Kč a úrok ve výši 12,39 % ročně počítaný z dlužné jistiny 15 000 Kč. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalované zaslána předžalobní výzva. Žalovaná dlužnou částku doposud neuhradila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. K ústnímu jednání dne 3. 12. 2021 se nedostavila žalovaná, ačkoli byla řádně a včas předvolána. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti žalované. 4. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 30. 12. 2016 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce [číslo]. Žalovaná byla ve smlouvě označena jménem a příjmením, rodným číslem, adresou svého trvalého bydliště a kontaktní adresou. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí jistiny v hotovosti a zavázala se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč, tj. celkem 25 950 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 950 Kč, přičemž první splátka byla splatná do 30. dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena (zjištěno ze Smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s Přehledem splátek ke smlouvě o úvěru [číslo]). Z Transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila celkem 9 450 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena společností [právnická osoba] na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně příslušné strany 7 Seznamu postoupených pohledávek a Dodatku [číslo] Potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dopisem ze dne 24. 7. 2020 oznámila společnost [právnická osoba] žalované postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek). Dne 13. 1. 2021 odeslala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce na adresu žalované uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu, v níž vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 30 227,77 Kč nejpozději do 23. 1. 2021 Výzva byla doručena do dispozice žalované dne 19. 1. 2021 (zjištěno z Výzvy k plnění ve spojení s Podacím lístkem ve spojení s Výpisem ze sledování zásilky). Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO], zapsané v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], v oddílu C a vložce [číslo], převedena na společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], v oddílu B a vložce [číslo], a doklad o koupi části závodu byl uložen ve sbírce listin (zjištěno z Výpisu z [právnická osoba]). Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v Obchodním rejstříku vedeném [název soudu], oddíl C, vložka [číslo] s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). 5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovanou byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 6. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou společností [právnická osoba] jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 7. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 8. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůra