40 C 133/2022-19 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2022 ve znění pozdějších doplnění domáhala po žalované zaplacení částky 2 917,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 803,42 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 409,02 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 258,30 Kč. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 7. 9. 2017 žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], Smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta hotovost ve výši 10 000 Kč. Spolu s jistinou se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 17 250 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku 18 486 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 299 Kč Poslední splátka byla splatná dne 7. 11. 2018. Žalovaná uhradila částku 13 199 Kč. Ke dni splatnosti 21. 8. 2018 žalovaná celou dlužnou částku řádně nesplatil. Žalovaná se tak dostala do prodlení s úhradou částky 4 987 Kč. V důsledku prodlení žalované vznikl věřiteli od 8. 11. 2018 nárok na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu s čl. V. odst. 4 smlouvy i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty počítané z částky 2 917,01 Kč za dobu od 8. 11. 2018 do 28. 11. 2021 ve výši 3 258,30 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021. Žalované byla zaslána poslední upomínka před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022. Žalovaná doposud dlužnou částku neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. K jednání dne 19. 7. 2022 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud provedl k důkazu veškeré listiny předložené žalobkyní a z provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Dne 7. 9. 2017 požádala žalovaná společnost [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč. V žádosti uvedl své osobní údaje a dále uvedl, že je pracuje na dohodu o provedení práce s příjmem 13 922 Kč a dále pobírá 2 000 Kč (rodičovský příspěvek, výživné). Její výdaje činí celkem 13 430 Kč (zjištěno z Žádosti o úvěr). 6. Dne 7. 9. 2017 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba] Smlouvu o úvěru [číslo] v níž byla žalovaná označena svým jménem a příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. [právnická osoba] se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala půjčené peněžní prostředky vrátit v hotovosti spolu s úrokem ve výši 4 000 Kč a poplatky„ náklady za vyhodnocení úvěru“ ve výši 723 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 500 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 299 Kč. Podpisem smlouvy žalovaná současně potvrdila převzetí částky 10 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru). 7. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena na žalobkyni, což vzal soud za prokázáno ze Smlouvy o postoupení pohledávek vč. přílohy ve spojení s Dohodou o úplatě za postoupení pohledávek vč. potvrzení o provedení transakce a Oznámením o postoupení pohledávky a podacím archem. 8. Z Výzvy před podáním žaloby soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě jejího dluhu vyplývajícího ze smlouvy [číslo] uzavřené se společností [právnická osoba] ve výši 14 711,29 Kč spolu s příslušenstvím do 12. 5. 2022 s upozorněním, že nebude-li dluh ve stanoveném termínu uhrazen, bude podána žaloba. Dopis byl odeslán žalované na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru (zjištěno z Podacího archu ze dne 4. 5. 2022). 9. Z Výpisu úkonů mimosoudního vymáhání bylo zjištěno, že dne 1. 3. 2022 a dne 15. 2. 2022 byla provedena cesta pověřeného terénního pracovníka na kontaktní adresu dlužníka. 10. Dopisem ze dne 1. 2. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě jejího dluhu vyplývajícího ze smlouvy [číslo] uzavřené se společností [právnická osoba] ve výši 14 740,06 Kč spolu s příslušenstvím do 25. 2. 2022. U této listiny nebylo prokázáno, její odeslání žalované (zjištěno z dopisu ze dne 1. 2. 2022). 11. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovanou ze smlouvy o úvěru [číslo] byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 12. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 13. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavníh