40 C 33/2024-43 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 5. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 16 301,91 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou dne 7. 12. 2020 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, . Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Sjednaný úvěrový rámec činil 15 000 Kč. Žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr prostřednictvím úvěrové karty a zavázala se poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuálně dlužné částky vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. V jednotlivých splátkách byla zahrnuta příslušná část čerpaného revolvingového úvěru, sjednané úroky a pravidelné poplatky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná načerpala celkem 15 000 Kč a na poskytnutý úvěru uhradila 6 589 Kč, přičemž ohledně započítání provedených plateb žalobkyně odkázala na přiložený splátkový kalendář. Jelikož žalovaná nehradila úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 15. 2. 2023 zesplatnila a vyzvala žalovanou k jeho úhradě. Ke dni podání žaloby tak žalobkyně požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 13 129,91 Kč, poplatků ve výši 220 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 200 Kč a naúčtované smluvní pokuty ve výši 1 752 Kč dle odst. 9.1. úvěrových podmínek, které byly nedílnou součástí smlouvy, kapitalizovaný úrok ve výši 2 649,01 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 549,35 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že o dluhu ví.3. K jednání dne 14. 5. 2024 se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila a požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., v nepřítomnosti účastníků.4. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Žalobkyně je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování úvěru (zjištěno z Výpisu OR žalobkyně). Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 7. 12. 2020 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, „, Anonymizováno, kreditní karta , právnická osoba, “, v níž se zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 15 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 %. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. Vedle osobních údajů žalovaná ve smlouvě uvedla údaje o svém vzdělání, způsobu bydlení, výši svých měsíčních příjmů a příjmů ostatních členů domácnosti (zjištěno z Úvěrová smlouvy). Z Potvrzení o ověření bonity klienta soud zjistil, že v posouzení věřitel pracoval s údaji uvedenými žalovanou v úvěrové smlouvě, tj. s výší příjmu žalované ze zaměstnání 25 000 Kč, příjmem ostatních členů domácnosti 30 000 Kč. Z registrů žalobkyně zjistila, že dne 7. 12. 2020 byla žalovaná prověřována v souvislosti s poskytnutím japonské půjčky a žalovaná nebyla nalezena v registru ISIR a byla prověřována v registru MVČR. Dne 2. 11. 2021 žalovaná čerpala 15 000 Kč. V období od čerpání úvěru do 22. 5. 2023 žalovaná uhradila celkem 6 589 Kč (zjištěno z Výpisu čerpání, splátek a úhrad ve spojení s opisem výpisu proplacení smlouvy). Dopisem ze dne 15. 2. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy č. , tel. číslo, , a to částky 18 067,72 Kč (zjištěno z Výzvy ke splacení celého úvěru). Výzva byla odeslána žalované dne 16. 2. 2023 a nebylo prokázáno doručení do dispozice žalované (zjištěno Podacího archu ze dne 16. 2. 2023 ve spojení se Sledováním zásilky). Dne 10. 3. 2023 byla žalované odeslána předžalobní výzva. Ani u této zásilky nebylo prokázáno její doručení do dispozice žalované (zjištěno z Předžalobní výzvy ve spojení s Podacím archem ze dne 10. 3. 2023 a Sledováním zásilky). Z listiny Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že se jedná o metodiku žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti. Žádná skutková zjištění soud s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci nečinil z Úvěrových podmínek.5. Soud nevzal za prokázáno, že by při uzavření úvěrové smlouvy žalobkyně jako věřitel posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. Přestože žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, žalobkyní předloženými důkazy tato skutečnost nebyla prokázána, neboť žalobkyně pracovala pouze s neověřenými údaji o výši příjmu. Už samotný fakt o zdroji příjmu – mateřská dovolená ve výši 240 000 Kč a počtu a výši splátek dalším společnostem vzbuzuje pochybnosti. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni vyzvat podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění žalobních tvrzení a předložení důkazů, ovšem žalobkyně se svou dobrovolnou neúčastí u jednání připravila o možnost tohoto poučení. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost sdělovat ještě před jednáním účastníkům, že v žalobě s ohledem na uplatněný nárok popř. absentují žalobní tvrzení, nebo že se případně určitá jimi tvrzená skutečnost z navržených důkazů neprokazuje. Soud totiž činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.6. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci její podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZoSÚ“).7. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).8. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:200