Okresní soud v Ostravě 39 C 89/2026-21 – Náklady řízení

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 179 514,18 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný s ní dne 16. 3. 2021 uzavřel smlouvu , Anonymizováno, , Anonymizováno, – , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, . V jejím rámci žalovaný opakovaně čerpal peněžní prostředky. Žalobkyně uvedla, že žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel a že úvěr dne 13. 8. 2025 zesplatnila. Uplatněná částka sestává z neuhrazené jistiny 177 614,18 Kč, nákladů na vymáhání 900 Kč a smluvní pokuty 1 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok 31 561,60 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 4 629,35 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 177 614,18 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 179 514,18 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení.2. Ve věci bylo jednáno dne 16. 7. 2026. Žalovaný se k jednání nedostavil a k věci se v průběhu řízení nijak nevyjádřil. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalovaného.3. Soud provedl dokazování zejména smlouvou o , Anonymizováno, , Anonymizováno, – , Anonymizováno, , Anonymizováno, , úvěrovými podmínkami, výpisem čerpání, splátek a úhrad, úvěrovou zprávou NRKI, kartou klienta a listinou „Ověření bonity MLS“.4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že žalovaný dne 16. 3. 2021 uzavřel se žalobkyní smlouvu o , Anonymizováno, , Anonymizováno, – , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, . V žádosti uvedl, že je zaměstnancem, jeho čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč, je svobodný, nemá děti a bydlí v podnájmu.5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný čerpal celkem 203 550 Kč, a to dne 17. 3. 2021 částku 50 000 Kč, dne 29. 10. 2021 částku 2 000 Kč, dne 29. 6. 2022 částku 2 000 Kč, dne 25. 11. 2022 částku 1 000 Kč, dne 20. 3. 2023 částku 1 000 Kč, dne 3. 4. 2023 a 26. 4. 2023 vždy 5 000 Kč, dne 23. 5. 2023 částku 15 000 Kč, dne 26. 6. 2023 částku 1 000 Kč, dne 3. 7. 2023 částku 25 000 Kč, dne 26. 7. 2023 částku 30 000 Kč, dne 21. 8. 2023 částku 12 000 Kč, dne 29. 8. 2023, 25. 9. 2023 a 20. 11. 2023 vždy 10 000 Kč, dne 16. 10. 2023 částku 13 000 Kč a dále v období od ledna 2024 do ledna 2025 jednotlivé částky v celkové výši 13 350 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 143 106 Kč. Do dubna 2023 hradil pravidelně částky 1 380 Kč, v květnu 2023 částku 1 656 Kč, v červnu a červenci 2023 částky 2 070 Kč, dále dne 15. 7. 2023 částku 690 Kč, v srpnu a září 2023 částky 4 140 Kč, v říjnu a listopadu 2023 částky 4 692 Kč a od prosince 2023 do dubna 2025 převážně částky 4 968 Kč. Tedy žalovaný čerpal prostředky v celkové výši 203 550 Kč a na úvěr uhradil celkem 143 106 Kč. Rozdíl mezi skutečně čerpanými prostředky a úhradami žalovaného proto činí 60 444 Kč.6. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela z údajů o měsíčním příjmu žalovaného ve výši 30 000 Kč a o měsíčních výdajích domácnosti ve výši 19 000 Kč, které jí sdělil žalovaný. Žalobkyně se dále dotázala do registrů SOLUS, NRKI, JAP_PŮJČKA, CEE, ISIR a provedla ověření dokladu totožnosti.7. Z listiny „Ověření bonity MLS“ soud zjistil, že žalobkyně započetla příjem žalovaného ve výši 30 000 Kč, splátky jiným společnostem z NRKI ve výši 3 700 Kč a splátku schvalovaného úvěru ve výši 1 380 Kč. Výpočet vykázal zbývající částku MLS klienta 21 060 Kč a MLS domácnosti 9 620 Kč. Z úvěrové zprávy NRKI soud zjistil existenci jednoho kontraktu v kategorii kreditních karet; předložené podklady však neprokazují, že žalobkyně objektivně ověřila žalovaným tvrzený příjem a jím uvedené výdaje.8. Z úvěrové zprávy NRKI vyplývá, že žalovaný měl ke dni 28. 2. 2021 jeden existující revolvingový úvěr, založený dne 26. 2. 2010. Šlo o kreditní kartu s měsíční splátkou 3 700 Kč a se zůstatkem jistiny 95 632 Kč. Poslední platbu žalovaný provedl dne 16. 2. 2021; v době výpisu neměl žádnou splátku po splatnosti.9. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:Na základě provedených listinných důkazů měl soud za prokázané, že žalovaný dne 16. 3. 2021 uzavřel se žalobkyní smlouvu o , Anonymizováno, , Anonymizováno, - , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, . Žalovaný v žádosti uvedl čistý měsíční příjem 30 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 19 000 Kč. Žalobkyně provedla výpočet , jméno FO, , při němž zohlednila též měsíční splátku jinému věřiteli ve výši 3 700 Kč, a dotázala se do uvedených registrů. Z úvěrové zprávy NRKI vyplývá, že žalovaný měl ke dni 28. 2. 2021 jeden existující , Anonymizováno, , Anonymizováno, se zůstatkem jistiny 95 632 Kč a měsíční splátkou 3 700 Kč; aktuálně nebyly evidovány splátky po splatnosti, avšak poslední prodlení bylo zaznamenáno dne 31. 10. 2018. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal celkem 203 550 Kč a uhradil celkem 143 106 Kč, takže rozdíl mezi čerpanými prostředky a úhradami činí 60 444 Kč.10. Pokud soud v řízení provedl další důkazy, z nichž v rozhodnutí nevycházel, bylo to z důvodu, že z těchto důkazů nezjistil žádné další podstatné skutečnosti, které by měly význam pro jeho rozhodnutí s ohledem na níže uvedený právní závěr.11. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále též „z. s. ú.“). Žalobkyně vystupovala v právním vztahu jako poskytovatelka úvěru - podnikatelka - a žalovaný jako spotřebitel.12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 96/2022 Sb., kterým byla do § 87 odst. 1 z. s. ú. výslovně zakotvena povinnost soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez návrhu. Již před touto novelou však byla povinnost soudu zabývat se z úřední povinnosti tím, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, dovozována judikaturou.17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Údaje získané od spotřebitele je třeba ověřit, resp. objektivně podložit. Ústavní soud ve své judikatuře, mimo jiné ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil veřejnoprávní rozměr povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele a význam ochrany spotřebitele před předlužením. Závěr o nutnosti přihlížet k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost i bez návrhu odpovídá rovněž judikatuře Soudního dvora Evropské unie. V rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . proti GK Soudní dvůr dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a aby vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soudní dvůr současně dovodil, že uvedené články směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž by se sankce neplatnosti smlouvy spojená s povinností spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem uplatnila pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.18. Soud proto v souladu s eurokonformním výkladem § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i se shora uvedenou judikaturou, posuzoval splnění povinnosti žalobkyně podle § 86 z. s. ú. z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného posoudila v rozsahu odpovídajícím požadavku § 86 z. s. ú. Žalobkyně neprokázala objektivní ověření rozhodných údajů o příjmech a výdajích žalovaného. Výpočet MLS vycházel ze žalovaným uvedeného příjmu a výdajů; samotné kontroly v registrech a interní výpočet proto za okolností této věci nepostačují k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti. Soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozsahu vyžadovaném § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.19. Soud žalobkyni při jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval k označení či předložení dalších důkazů prokazujících objektivní ověření příjmů a výdajů žalovaného při posuzování jeho úvěruschopnosti. Neposkytl jí však další lhůtu k jejich dodání ani jednání neodročil. Žalobkyně je profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, v řízení zastoupeným advokátem, opakovaně uplatňuje pohledávky z obdobných úvěrových vztahů a je si tak nepochybně vědoma, že řádné posouzení úvěruschopnosti je rozhodnou skutečností. Již s žalobou předložila listiny, jimiž hodlala tento postup doložit, zejména kartu klienta, výpočet , jméno FO, a zprávu NRKI. Pokud by měla k dispozici další listiny objektivně prokazující ověření příjmů a výdajů žalovaného, mohla a měla je předložit již s žalobou, případně bezodkladně při jednání. Odročení jednání pouze za účelem umožnit žalobkyni dodatečně doplnit důkazy by proto prodloužilo řízení.20. Soud tak dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně prověřována, a byl-li mu přesto úvěr poskytnut, je smlouva o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nejsou platná ani vedlejší ujednání o úroku a dalších poplatcích.21. Žalovaný však přijal od žalobkyně peněžité prostředky, které je povinen vrátit v rozsahu, v němž je dosud nevyrovnal. Nárok žalobkyně je v tomto rozsahu nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Protože žalovaný čerpal 203 550 Kč a uhradil 143 106 Kč, zbývá mu vrátit 60 444 Kč. V tomto rozsahu je žaloba důvodná. Ve zbytku pak byla zamítnuta (výrok II. rozsudku). Zamítnutí zahrnuje rozdíl mezi žalovanou jistinou a přiznaným bezdůvodným obohacením, kapitalizované úroky a příslušenství vyplývající z neplatné smlouvy, jakož i úrok z prodlení nad částku přiznanou ve výroku I.22. Zároveň žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., k jehož úhradě žalovaného soud rovněž zavázal. Počátek běhu prodlení pak soud stanovil od doručení žaloby žalovanému, k němuž došlo dne 8. 6. 2026, den následující se tak dostal žalovaný do prodlení a výše úroku z prodlení byla stanovena podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně měla úspěch jen částečný a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.24. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu v délce tří dnů od právní moci rozsudku.