14 C 187/2020-43 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 30. 10. 2020 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2020, č.j. 14 C 187/2020-31, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřela se žalovanou dne 4. 3. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] za dohodnutých podmínek, na základě které převzala žalovaná v hotovosti v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, přičemž se zavázala vrátit žalobkyni částku ve výši celkem 9 726 Kč (6 000 Kč jistina, 799 Kč smluvní úrok, 1 832 Kč částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení, 1 095 Kč částka za administrativní činnost), se splatností ve 45ti týdenních splátkách po 237 Kč s poslední splátkou dne 13. 1. 2018, žalovaná uhradila žalobkyni pouze 5 000 Kč, částku ve výši 1 000 Kč s příslušenstvím dosud neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 (§ 2390 a § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1968 věty první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť prvostupňový soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované), kterým nepochybně zápůjčka je, tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), když zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (např. údaj u počtu zdrojů příjmů žadatele„ 1“ neodpovídá údajům o celkovém čistém příjmu 26 400 Kč, který se skládal z částek 8 000 Kč čistý příjem žadatele, 5 400 Kč ostatní příjmy žadatele a 13 000 Kč další čisté příjmy domácnosti, když odhadované měsíční výdaje žadatele činily „pouze“ 5 500 Kč, žádným relevantním způsobem toto ověřeno nebylo), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou „pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě pak nelze postup žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši zápůjčky v částce 6 000 Kč, a protože uhradila částku celkem 5 000 Kč, byla zavázána k úhradě rozdílu ve výši 1 000 Kč. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, kdy žalobkyně měla neúspěch v převážné míře a žalované náklady s vedením tohoto sporu prozatím nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý z nich si hradí náklady, které mu s vedením tohoto řízení vznikly, sám.