14 C 137/2021 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 28. 6. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 8. 2021, č.j. 14 C 137/2021-31 byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO]) uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] za dohodnutých podmínek, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které převzala v místě svého bydliště, žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni 27 888 Kč (15 000 Kč jistina, 7 350 Kč úhrada za poskytnutí úvěru, 1 444 Kč smluvní úrok, 1 394 Kč náklady na vyhodnocení úvěru, 2 700 Kč inkasní poplatek) splatný ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s poslední splátkou 11. 9. 2020, žalovaná dosud uhradila žalobkyni pouze 2 000 Kč, rozdíl s příslušenstvím pak neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (§ 2395 a § 1879 a následující občanského zákoníku). V daném případě soud přiznal žalobkyni jí požadovanou nesplacenou jistinu ve výši 13 000 Kč včetně úroku z prodlení v souladu s ustanovením § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. V rozdílu pak byla podaná žaloba zamítnuta do částek 1 106,70 Kč na smluvní pokutě, 512 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky, 12 333,90 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku a 1 008,91 Kč s příslušenstvím na jistině, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované), tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86, nebo Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18), neboť žalovanou uvedené údaje v žádosti o úvěr nelze považovat za přesvědčivý důkaz (náklady na bydlení a energie 3 410 Kč měsíčně se jeví prvostupňovému soudu jako podhodnocené, jiné výdaje nebyly žalovanou uvedeny vůbec, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z použitelného měsíčního příjmu žalované ve výši 10 887 Kč), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši 15 000 Kč, a protože uhradila částku 2 000 Kč, v rozdílu pak byla zavázána k úhradě dlužné částky, a to včetně příslušenství. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, neboť poměr úspěchu a neúspěchu u žalobkyně byl obdobný a žalované náklady s vedením tohoto sporu prozatím nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý si hradí náklady, které mu případně s vedením tohoto řízení vznikly, sám.