14 C 159/2021-45 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 25. 7. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 8. 2021, č.j. 14 C 159/2021-34, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]) uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] za dohodnutých podmínek, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, splatných v 60ti týdenních splátkách po 750 Kč s poslední splátkou 17. 9. 2020, žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni částku ve výši celkem 45 000 Kč (25 000 Kč jistina, 5 000 Kč smluvní úrok, 5 000 Kč administrativní poplatek, 10 000 Kč odměna za hotovostní inkaso splátek), žalovaná uhradila pouze 12 800 Kč, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], žalovaná dosud žalobkyni neuhradila částku 12 200 Kč s příslušenstvím, přestože byla o zaplacení upomenuta (§ 2395 a § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal okolnosti, pro které by měl v tomto konkrétním případě určit lhůtu k plnění delší ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., nebo stanovit, že peněžité plnění může být ve splátkách, neboť žalovaná na svoji obranu nic netvrdila. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť prvostupňový soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované), tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/2018). Zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (např. i když dlužnice měla deklarovaný příjem ze zaměstnání 16 500 Kč, tak jiné příjmy uvedeny nebyly, i když bylo v oddílu domácnost zaškrtnuto jiný rodinný příslušník, spolu ale také s tím, že vede samostatnou domácnost, výdaje na bydlení byly uvedeny částkou 2 000 Kč měsíčně, které jsou značně podhodnocené, byť žalovaná měla kromě trvalého pobytu v obci [obec] uvedenu adresu místa výběru [anonymizováno] a případný další kontakt [obec], osobní výdaje pak byly uvedeny částkou 3 000 Kč, kterou považuje soud rovněž za podhodnocenou), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši poskytnutého úvěru v částce 25 000 Kč, přičemž uhradila 12 800 Kč, takže rozdíl včetně příslušenství byla zavázána uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení, neboť žalobkyně měla neúspěch v převážné míře a žalované náklady s vedením tohoto řízení prozatím nevznikly, takže každý z účastníků si hradí náklady, které mu s vedením tohoto řízení vznikly, sám.