14 C 160/2021-46 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 31. 7. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 8. 2021, č.j. 14 C 160/2021-35 byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]) uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na částku 15 000 Kč, za dohodnutých podmínek, žalovaná převzala uvedenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž se zavázala vrátit žalobkyni částku ve výši celkem 26 100 Kč (15 000 Kč půjčka, 2 100 Kč smluvní úrok, 3 000 Kč poplatek za administrativní činnost a 6 000 Kč hotovostní inkaso splátek), se splatností v 58 týdenních splátkách po 457 Kč s poslední splátkou 6. 5. 2016, přičemž žalovaná uhradila pouze 13 100 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], žalovaná dosud žalobkyni částku ve výši 1 900 Kč s příslušenstvím neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta (§ 2390 a § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal okolnosti, pro které by měl v tomto konkrétním případě určit lhůtu k plnění delší, ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., nebo stanovit, že peněžité plnění může být ve splátkách, neboť žalovaná na svoji obranu nic netvrdila. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť prvostupňový soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované), kterým nepochybně půjčka (správně zápůjčka) je, ve smyslu § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018, č.j. 27 Co 477/2017-108, nebo Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), když zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (např. deklarovaný příjem z hlavního pracovního poměru byl uveden 13 000 Kč, dále byla uvedena částka 3 000 Kč jako přídavek bez bližšího vymezení, byť žalovaná bydlela sama v bytě na základě nájemní smlouvy, nájemné bylo uvedeno částkou 7 000 Kč, které je dle názoru prvostupňového soudu podhodnocené, neboť žalovaná měla bydliště na [obec a číslo], totožné s adresou výběrného místa, trvalý pobyt měla v obci [adresa] a případný další kontakt u dcery na [obec], výdaje na domácnost měla uvedeny paušální částkou 5 000 Kč a výdaje na telefon 500 Kč), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, neboť zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši úvěru 15 000 Kč, přičemž uhradila 13 100 Kč, takže rozdíl včetně příslušenství byla zavázána uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení, neboť žalobkyně měla neúspěch v převážné míře a žalované náklady s vedením tohoto sporu dosud nevznikly, a proto bylo vysloveno, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu, každý si tedy hradí náklady, které mu případně s vedením tohoto řízení vznikly, sám.