16 C 105/2021-46 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 19 400,67 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi jeho právním předchůdcem, společností [právnická osoba], a žalovanou byly dne [datum] a [datum] uzavřeny 2 smlouvy o úvěru, z nichž si žalovaná neplnila sjednané povinnosti a žalobci, jemuž byly pohledávky smluvně postoupeny, dluží předmětnou částku. 2. V dané věci soud po zjištění stanoviska účastníků řízení k jeho zamýšlenému postupu podle § 115a) o. s. ř. veřejně vyhlásil toliko rozsudek, když vyšel z listinných důkazů předložených žalobcem. 3. Ze smluv o spotřebitelském úvěru z [datum] a [datum] včetně zákaznických karet, smlouvy o postoupení pohledávky z [datum] včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku, předžalobní výzvy včetně podacího lístku a dokladu o zařazení žalované do pojistného programu soud zjistil následující skutkový stav věci. Dne [datum] byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na 10 000 Kč a žalovaná se zavázala kromě jistiny uhradit také smluvené úroky ve výši 23,72 %, které byly specifikovány pevnou částkou 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, za sjednané životní pojištění měla uhradit 290 Kč. Úhrnem tak měla zaplatit 17 690 Kč v 58 týdenních splátkách po 305 Kč měsíčně, fakticky zaplatila toliko 6 600 Kč. Před poskytnutím úvěru s ní byla vyplněna zákaznická karta, z níž vyplývá, že v době uzavírání úvěrové smlouvy bydlela s partnerem v nájmu za 2 500 Kč měsíčně, výdaje do domácnosti činily 5 000 Kč měsíčně, již tehdy splácela další úvěry částkou 500 Kč měsíčně a další náklady byly stanoveny na 500 Kč měsíčně. Celkem měla výdaje ve výši 8 500 Kč. Byla zaměstnána na hlavní pracovní poměr s příjmem 14 500 Kč měsíčně, pobírala přídavky na děti ve výši 600 Kč měsíčně a ostatní příjmy, které nebyly blíže specifikovány, činily 2 000 Kč měsíčně. V tu dobu měla jednu vyživovací povinnost, což se nezměnilo ani při uzavírání druhé úvěrové smlouvy dne [datum], kdy podle karty zákazníka dosahovala příjmu 12 000 Kč čistého měsíčně, výdaje na bydlení i domácnost byly ve stejné výši, splátky úvěrů se zvedly na 1 220 Kč měsíčně a životní výdaje klesly na 300 Kč měsíčně. Do příjmů pak byl uveden ještě další příjem ve výši 8 000 Kč, aniž by bylo uvedeno, z čeho plynul, jiné příjmy vedeny nebyly. Žalovaná byl poskytnut úvěr ve výši 11 000 Kč a kromě jistiny měla uhradit úroky ve výši 1 540 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 490 Kč, životní pojištění činilo 290 Kč. Úhrnem šlo o částku 19 430 Kč a žalovaná ji měla uhradit v 58 týdenních splátkách po 335 Kč. Fakticky zaplatila 3 895 Kč. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal a neunesl tak důkazní břemeno ohledně toho, že jeho právní předchůdce před poskytnutím úvěru žalované řádně zkoumal její schopnost úvěry splácet. Podle názoru soudu především došlo k podhodnocení nákladů spojených s bydlením, kdy v době uzavírání obou smluv měla žalovaná bydlet na stejné adrese v nájmu, za který měla hradit včetně inkasa 2 500 Kč měsíčně. Soudu je však z jeho činnosti známo, že nájemné v okrese [obec] bylo v době uzavírání smluv 2 až 3x vyšší, než je uvedeno v zákaznické kartě zejména za situace, kdy by se z dané částky měly hradit i služby spojené s užíváním bytu (elektrika, plyn, voda a podobně). Podhodnocení nákladů na bydlení a započítání tzv. ostatních příjmů (u smlouvy z [datum] šlo o částku 2 000 Kč a u smlouvy z [datum] o 8 000 Kč) bez ověření jejich zdroje a faktické výše, vedlo k podstatnému zlepšení bonity žalované, nicméně tím nebyla naplněna zákonná povinnost věřitele řádně zkoumat schopnost dlužníka úvěry splácet. Porušení této povinnosti způsobuje absolutní neplatnost uzavřených smluv (§ 9 odst. 1 respektive 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavírání jednotlivých smluv). V tomto směru soud odkazuje například na rozsudek Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, případně na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/2018, podle něhož je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, kdy uzavírají formulářové smlouvy, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, což způsobuje neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, při níž úvěrující nespoléhá pouze na údaje o schopnosti splácet poskytnuté plnění žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Soud dále poukazuje i na nepřiměřená ujednání ohledně dalších plateb spojených s poskytnutím úvěrů, které jistiny navýšily o dalších 74 % bez ohledu na to, že jednotlivé nároky jsou ve smlouvách specifikovány samostatně. Fakticky však plní funkci úroků a pokud přesáhly 60 %, pak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy a jsou neplatnými, kdy je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že hotovostní inkaso splátek nebylo prokázáno. S ohledem na shora uvedené proto soud přiznal žalobci, který prokázal, že na něj pohledávky za žalovanou byly smluvně postoupeny, toliko právo na vrácení neuhrazených jistin, kdy u smlouvy z [datum] žalovaná na jistinu v původní výši 10 000 Kč zaplatila částku 6 600 Kč, takže žalobci dluží 3 400 Kč včetně zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 11. 2017, tedy ode dne následujícího po uplynutí splatnosti (§ 1970 občanského zákoníku) a u smlouvy ze [datum], kdy na jistinu ve výši 11 000 Kč bylo zaplaceno 3 895 Kč, byl vyčíslen dluh částkou 7 105 Kč opět včetně zákonných úroků, tentokrát ve výši 8,5 % ode dne následujícího po uplynutí splatnosti. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. 6. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení vzhledem k tomu, že každý z nich byl částečně úspěšný a rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem byl nepatrný.