9 C 191/2021-44 — Okresní soud v Příbrami

1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.”), obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 10 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen jako„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou dne 18. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala vrátit 18 000 Kč (tj. jistinu navýšenou o poplatek v celkové výši 8 000 Kč, představující úroky ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč), a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, když uhradila jen částku 4 400 Kč, přičemž žalobkyně celou tuto částku započetla pouze na úrok a výše uvedené poplatky. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. 4. Jelikož účastníci řízení souhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, soud ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má zato, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř., § 101 odst. 4 o. s. ř.). 5. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zjistil, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely dne 18. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které při podpisu smlouvy žalovaná převzala částku 10 000 Kč s tím, že se zavázala vrátit 18 000 Kč (tj. jistinu navýšenou o poplatek v celkové výši 8 000 Kč, představující úroky ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč), a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Ve smluvních podmínkách si žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně ujednaly pevnou úrokovou sazbu po celou sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 32,15 % ročně. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela žalobkyně s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] a z příslušné přílohy, soud zjistil, že pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna s upozorněním, že celková výše pohledávek činila 16 600 Kč bez příslušenství. K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána i právním zástupcem žalobkyně před podáním žaloby. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 4 400 Kč. V [anonymizována dvě slova] – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 18. 3. 2019 je uvedeno pouze to, že žalovaná pobírá důchod ve výši 6 806 Kč a má celkové výdaje ve výši 5 000 Kč. Použitelný příjem tak podle uvedeného dokumentu činí 1 806 Kč. Údaje byly údajně ověřeny z dokladu o výměře důchodu, ze složenek a z čestného prohlášení. 6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou. Z listin založených ve spise je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované formalisticky a nedůsledně. 10. Smlouvu a spotřebitelském úvěru, o níž opírá žalobkyně své nároky, proto soud posoudil jako absolutně neplatnou (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz, když není vůbec zřejmé, z čeho žalobkyně vycházela při stanovení výdajů na bydlení ve výši 500 Kč či při stanovení výše osobních výdajů ve výši 4 500 Kč. Soud prvního stupně považuje žalobkyní deklarované celkové měsíční výdaje na bydlení ve výši 500 Kč za podhodnocené a nereálné. Rovněž odůvodněnost deklarované výše tzv. osobních výdajů nebyla žalobkyní žádným způsobem doložena. V tomto konkrétním případě tak nelze postup žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalované coby spotřebitelky. 11. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, žalovaná vrátila 4 400 Kč, nadále tak dluží 5 600 Kč. Tuto částku soud uložil žalované k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 23. 8. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná 20. 8. 2021 se dostala do sféry vlivu žalované 22. 8. 2021 Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 12. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěch a neúspěch obou účastníků řízení byl přibližně obdobný.