14 C 170/2022-61 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 5. 10. 2022 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu, v doplněném znění ze dne 30. 11. 2022, z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 10. 2022, č. j. 14 C 170/2022-25, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o. s. ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyních předložených listinných důkazů s tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] za dohodnutých podmínek, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč převodem na účet dne [datum], které se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 4 988 Kč od 7. 3. 2020, žalovaný se kromě jistiny zavázal zaplatit žalobkyni i 111,35 % úrok ročně, jakož i smluvní pokutu ve výši 499 Kč v důsledku prodlení s úhradou měsíční splátky, maximálně 2 999 Kč ročně, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je v prodlení, žalovaný se ke dni [datum] dostal do prodlení, respektive úvěr byl k uvedenému datu zesplatněn, žalovaný uhradil 25 351 Kč, žalobkyni dosud nezaplatil 24 649 Kč, přestože byl o zaplacení upomenut (§ 2395 a § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla mu zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení ve smyslu § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušnému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení), když lhůta k plnění odpovídala ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně dostatečným způsobem neověřila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného), tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně, ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18). Výpis z účtu žalovaného za měsíc leden 2020 předloženého žalobkyní, kromě potvrzení o příjmu žalovaného, jeho lustrace v centrální evidenci exekucí či úvěrovou zprávou NRKI - BRKI, nelze považovat za přesvědčivý důkaz (např. ve výpisu z účtu žalovaného mimo jiné bylo uvedeno, že počáteční zůstatek k 1. 1. 2020 je záporný ve výši 3 579,97 Kč, 6. 1. 2020 obdržel 15 000 Kč půjčku od [právnická osoba], [datum] obdržel žalovaný na účet výplatu půjčky ve výši 60 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno], oproti tomu na výdajové straně měl dne 15. 1. 2020 splátku úvěrů ve výši 3 420,15 Kč a 6 506,16 Kč, 20. 1. 2020 ve výši 1 368 Kč a nakonec 29. 1. 2020 příjem 4 500 Kč od [právnická osoba], přičemž žalobkyní vymezené náklady na domácnost v paušální částce 10 500 Kč měsíčně lze považovat za značně podhodnocené, pokud by měly zahrnovat i náklady spojené s bydlením, které jednoznačně uvedeny nebyly vůbec), byť žalovaný současně prohlásil, že jím uvedené údaje jsou správné, pravdivé a úplné. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka, respektive žalobkyně„ podcenila“ při uzavírání smlouvy o úvěru nejenom výdaje žalovaného, ale i jeho příjmy, s výjimkou příjmu ze zaměstnání. Díky tomuto právnímu názoru prvostupňového soudu měl žalovaný vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši poskytnutého úvěru, přičemž když uhradil 25 351 Kč, tak rozdíl činil 24 649 Kč a ten včetně příslušenství byl zavázán žalobkyni uhradit. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, když poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně byl záporný, přičemž žalovanému dosud s vedením tohoto sporu náklady nevznikly.