17 C 211/2021-56 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 24. 11. 2021 ke zdejšímu soudu žalobu o zaplacení celkové částky 22 642 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v zákonném úroku z prodlení a smluvním úroku, s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena dne 5. 12. 2020 smlouva o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal spolu se sjednaným úrokem ve výši 59,84 % p. a. splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 1 032 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem lednem 2021, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 30 dnů u splátky č. 1 a č. 2. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 498 Kč a právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč. Následně došlo v důsledku prodlení žalovaného automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu 18. 3. 2021, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy. V souladu s bodem 6.5 smlouvy vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, v daném případě ode dne 20. 3. 2021, až do jejího úplného zaplacení. Zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek, avšak marně. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním, a to ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 7. 12. 2020 (včetně akceptační doložky ze dne 7. 12. 2020), z oznámení o schválení úvěru ze dne 8. 12. 2020, z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 7. 12. 2020 a splátkového kalendáře ze dne 8. 12. 2020 včetně dodejky z 9. 12. 2020, vyplynulo, že dne 5. 12. 2020 podepsal žalovaný smlouvu o úvěru. Žalobkyně se zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, které byly žalovanému zaslány dne 7. 12. 2020 na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal uhradit částku 15 000 Kč s úrokem 59,84 % ročně, celkem 32 580 Kč ve 36. měsíčních splátkách po 1 032 Kč, splatných vždy ke každému 12. dni příslušného měsíce, a to počínaje kalendářním měsícem lednem 2021. Z výzvy k zaplacení ze dne 12. 2. 2021 a z výzvy ze dne 15. 3. 2021 vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné splátky č. 1 a č. 2, 3 a zároveň jej upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru a vzniku nákladů v souvislosti s těmito výzvami. Z oznámení ze dne 18. 3. 2021 vyplynulo, že žalobkyně ke dni 18. 3. 2021 zesplatnila celý zbytek dluhu v důsledku prodlení žalovaného trvajícího déle než 65 dnů, a to v celkové částce 18 372 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 3. 2021 včetně podacího archu z 3. 3. 2021 vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužné částky s možností uplatnění své pohledávky v soudním řízení. Z karty klienta vyplynulo zaslání upomínek ohledně první a druhé dlužné splátky včetně tvrzení žalobkyně, že na dlužnou částku bylo nezaplaceno ničeho. 4. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z historie plateb, ze kterých vyplývá, že žalovanému byla v srpnu 2020 vyplacena mzda ve výši 23 131 Kč a v září 2020 ve výši 23 807 Kč. 5. Z výpisu z nebankovního registru klientských (NRKI) informací vyplývá, že žalovaný neměl skóre stanoveno s poznámkou, že klient je v registru příliš nový, nebo má rozpracované žádosti. 6. Z výpisu z registru SOLUS z 4. 12. 2020 vyplynulo, že zde nebyl žádný záznam o dlužné částce po splatnosti. 7. Z prohlášení klienta ze dne 5. 12. 2020 včetně hodnocení klienta z téhož dne, vyplynulo, že žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 26 161 Kč měsíčně ze zaměstnání, z výdajů 3 860 Kč měsíčně, z platby za bydlení ve výši 2 603 Kč měsíčně a z výdajů na dopravu, kurzy a záliby 0 Kč měsíčně, a z informací, že žalovaný nemá další výdaje na splátky. S rezervou 18 698 Kč měsíčně, vycházela z celkových výdajů 6 463 Kč a volných příjmů 18 698 Kč měsíčně. 8. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 7. 12. 2020, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ve znění účinném k datu 7. 12. 2020, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Dle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 13. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne 7. 12. 2020. Žalobkyně však ani k výzvě soudu řádně nedoplnila skutková tvrzení a nenavrhla důkazy ke splnění povinnosti, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně si před uzavřením smlouvy o úvěru provedla lustraci žalovaného, kterou zjistila, že žalovaný je v registru NRKI příliš krátkou dobu, nebo měl rozpracované žádosti o úvěr či zápůjčku. Žalobkyně však nedoložila celkový výpis, ze kterého by bylo patrné, zda jde o případ dalších žádostí. Žalobkyně si neověřila alespoň vyrovnané hospodaření žalovaného např. výpisem z běžného účtu. Prakticky jediným důkazem o jeho úvěryschopnosti bylo potvrzení o příchozí platbě od tvrzeného zaměstnavatele sice ve výši okolo 23 000 Kč, avšak za měsíce 08 a 09/ 2020, když o úvěr však žallovaný žádal až v 12/ 2021. Nelze tak dospět k závěru, že žalobkyně měla aktuální informace o jeho příjmech. Žalobkyně neměla nijak ověřené ani výdaje žalovaného, kdy zejména výdaje na bydlení specifikované jako nájemné/inkaso ve výši 2 603 Kč nebyly žádným způsobem prokázány a jsou v nereálné výši. Rrovněž náklady na dopravu ve výši 0 Kč měsíčně nemohou pokrýt dojíždění do práce ve Hořovicích, když žalobkyně poukázala na doručovací adresu žalovaného v Příbrami, a vycházela především z životního minima, které je zcela hypotetickým pojmem a pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného neposkytuje odpovídající představu o jeho faktických poměrech. Ze všech těchto skutečností nelze dospět k závěru, že žalovaný je úvěruschopný, když žalobkyně neprokázala, že měla ucelený obraz o výdajové stránce hospodaření žalovaného. Žalobkyně proto neprokázala, že posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, jak jí ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní. 15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, posoudil soud nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (neboť smlouva o úvěru byla neplatná od počátku), proto soud uložil žalovanému, který dosud z poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč nevrátil nic, (dle tvrzení žalobkyně,