13 C 86/2023-50 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 734 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla uzavřena Smlouva o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 40 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce včetně souhrnného poplatku ve výši 27 840 Kč Celkem měl tedy žalovaný zaplatit částku 67 840 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách. Splatnost závazku byla dne 25. 6. 2009. Žalovaný však vrátil jen 36 810 Kč. Zbytek dluhu ani přes výzvu neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě jako takové nevyjádřil. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, když oba účastníci s tímto postupem souhlasili. 3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 19. 6. 2008 s žalovaným Smlouvu o půjčce [číslo] na základě které žalovanému přenechala téhož dne v hotovosti částku 40 000 Kč, s tím, že žalovaný měl uhradit celkovou částku ve výši 67 840 Kč. Převzetí hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě (jak vyplývá ze Smlouvy o půjčce). Nedílnou součástí smlouvy jsou Smluvní podmínky. K postoupení pohledávky za žalobcem došlo s účinností od 1. 7. 2015 (dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (dle oznámení o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2018). Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky (předžalobní výzva ze dne 26. 4. 2023). Dle poštovního podacího archu byla tato výzva odeslána žalovanému dne 27. 4. 2023. Dle databáze časových řad [příjmení] (dostupné na [webová adresa]) činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankovními ústavy v měsíci červnu 2008 13,18 % ročně. 4. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území Maltské republiky, jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Při určení mezinárodní příslušnosti soud postupoval dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, článek 18 odst. 2. Předmětná smlouva o půjčce se pak v souladu s nařízením Evropského parlamentu a rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.) – článek 6 bod 1 řídí českým právním řádem s ohledem na obvyklé bydliště žalovaného jakožto spotřebitele na území České republiky, resp. s ohledem na ustanovení § 87 odst. 1, 2 a zákona o mezinárodním právu soukromém dle místa uzavření předmětné smlouvy na území České republiky rovněž českým právním řádem. 5. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud postupoval dle právní úpravy účinné ke dni vzniku závazkového vztahu, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákon“) účinného do 31. 12. 2013, a dále dle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, účinného do 31. 12. 2010 Smlouvu o postoupení pohledávek soud posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 6. Podle ustanovení § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 přenechává věřitel smlouvou o půjčce dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platně postoupena žalobkyni, která je tak aktivně věcně legitimována. 9. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce ve smyslu § 657 a násl. občanského zákona účinného do 31. 12. 2013. Na předmětnou smlouvu je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 52 a násl. tohoto občanského zákona. 10. S ohledem na shora zjištěný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla v zásadě podána po právu. Soud shledal ustanovení o souhrnném poplatku za neplatné ujednání, když v předmětné smlouvě dohodnutý smluvní úrok 69,6 % považuje soud za nepřiměřeně vysoký a v rozporu s dobrými mravy, když jako přiměřenou shledal úrokovou míru ve výši dvojnásobku obvyklé úrokové míry úvěrů (tedy 26,36 %) poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce. V tomto duchu soud respektuje judikaturu Nejvyššího soudu ČR i judikaturu Krajského soudu v Praze. Souhrnný poplatek v předmětné smlouvě není nijak definován, není zřejmé, z čeho se skládá, jak je určen a za co má být vyplacen. V této souvislosti soud odkazuje na směrnici Rady ES č. 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a dále např. na nález ÚS ČR pod č. III. ÚS 77/97. 11. V dané věci to tedy znamená, že žalovaný byl povinen zaplatit jistinu 40 000 Kč a částku 10 544 Kč na souhrnný poplatek, celkem tedy měl zaplatit částku 50 544 Kč. Žalovaný však zaplatil celkem částku ve výši 36 810 Kč. Soud proto rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 13 734 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, když žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž jednotlivá data prodlení jsou dle nároku žalobkyně ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 ve spojení s přechodným ustanovením § 19 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobu zamítl s ohledem na neplatnost ujednání o souhrnném poplatku. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní. 12. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.