17 C 149/2023-24 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 33 504,84 Kč s příslušenstvím spočívajícím v zákonném úroku z prodlení, z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 3. 8. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ smlouva“). Žalovaná částka sestávala z jistiny 16 200 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 17 304,84 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého dluhu a i přes písemné výzvy úhradu neprovedl, proto se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud. 2. V dané věci soud nařídil na den 21. prosince 2023 jednání, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se omluvila. Vzhledem k tomu, že lhůty na přípravu jednání byly zachovány, postupoval soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a žalobu projednal v nepřítomnosti žalobce i žalovaného. 3. Soud vyšel z následujícího skutkovém stavu věci: [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], tj. právní předchůdkyně žalobkyně, poskytla žalovanému dne 5. 8. 2021 úvěr ve výši 16 200 Kč, převodem na účet žalovaného označený ve smlouvě č. [bankovní účet], (prokázáno potvrzením o platbě) a žalovaný se zavázal vrátit jistinu ve výši 16 200 Kč, společně a s poplatkem za poskytnutí úvěru 17 304,84 Kč (před slevou), a to nejpozději do 3. 9. 2021. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, a to prostředky komunikace na dálku – vyplněním elektronického formuláře na internetových stránkách [webová adresa] (prokázáno smlouvou). Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplnil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jakožto postupníkem dne 15. 6. 2023 došlo k postoupení žalované pohledávky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 29. 6. 2023, kde byl vyzván k zaplacení dluhu do 3 dnů (prokázáno smlouvou o postoupení, oznámením a podacím lístkem z 29. 6. 2023). 4. Výzva podle § 142a odst. 1 o. s. ř. nebyla doložena. 5. Soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), ve znění účinném k datu uzavření smlouvy tedy 3. 8. 2021 a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. 6. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 200 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy dne 3. 8. 2021. Žalobkyně však ani k výzvě soudu řádně nedoplnila skutková tvrzení ke splnění povinnosti poskytovatele, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalované. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. Žalobkyně uvedla svá tvrzení tak, že poskytovatel úvěru vycházel z veřejně dostupných rejstříků (ISIR, CEE, CRKI, EUCB) a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Ke svým tvrzením však nedoložila žádné důkazy a především neuvedla žádné údaje o příjmech a majetkových poměrech žalovaného, které měl poskytovatel úvěru vyhodnotit s kladným výsledkem. Závěr, že žalovaný byl schopen splatit do 29 dnů částku 16 200 Kč (při nepřekročení doby splatnosti) nebyl prokázán žádným způsobem. Soud proto posoudil uzavřenou smlouvu ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na nesplnění požadavku stanoveného v zákoně o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v rozhodné, době jako neplatnou. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní. 11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, posoudil soud nárok žalobkyně jako zvláštní nárok podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru na vrácení poskytnuté jistiny. Poskytovatel poskytl plnění ve výši 16 200 Kč. Na tuto částku nebyla uhrazena žádná částka, (soud vyšel z tvrzení žalobkyně, když žalovaný netvrdil ani neprokazoval opak), proto soud uložil žalovanému výrokem I. zaplatit žalobkyni částku 16 200 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, když od poskytnutí finančních prostředků do zaslání první prokázané výzvy dne 29. 6. 2023 uplynula lhůta přiměřená k vrácení. (Žalovaný ani žalobkyně nevyužili svého práva, aby přiměřenou lhůtu k vrácení určil soud. Lze tak mít za to, že konkludentně souhlasili s lhůtou běžící podle výzvy k vrácení stanovenou ve výzvě.) Soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 8. 7. 2023, neboť dluh byl splatný až na základě první prokázané výzvy, odeslané dne 29. 6. 2023, a částka mohla být uhrazena ve stanovené lhůtě do 3 dnů od doručení dne 4. 7. 2023 (fikcí 3. pracovní den), pak prodlení nastalo dne 8. 7. 2023 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. Soud přiznal úroky z prodlení v požadované výši, byť zákonná výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. byla vyšší. Ve zbytku nároku plynoucího z neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce byla žaloba výrokem II. zamítnuta, neboť požadované částky měly základ v neplatné smlouvě. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). 12. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť po odečtení úspěchu od neúspěchu a při zohlednění příslušenství kapitalizovaného k datu rozhodování soudu byl procesně úspěšnější žalovaný, ale žádný náklady mu nevznikly.