21 C 7/2023-43 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 14. 9. 2022 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 11 700,00 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 11 700,00 Kč v zákonné výši za období od 22. 6. 2021 do zaplacení, náhradu nákladů spojených s odesíláním upomínek ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 727 Kč. 2. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným dne 31. 12. 2020 uzavřela smlouvu o zápůjčce (dále jen„ smlouva zápůjčce“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež mu zaslala na jeho bankovní účet dne 31. 12. 2020. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1 700 Kč. Jistina a poplatek byly splatné dne 21. 6. 2021. Žalovaný závazky neuhradil řádně a včas, když uhradil toliko 1 613 Kč. Podle čl. 2 3. smlouvy žalobkyně požaduje uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z dlužné částky 10 000 Kč ode dne následujícího po splatnosti zápůjčky, tj. od 22. 6. 2021 do 30. 8. 2022, ve výši 4 340 Kč. Tuto smluvní pokutu žalobkyně ponížila o platbu žalované ve výši 1 613 Kč na 2 727 Kč. 3. Žalobkyně si podle svých slov před uzavřením smlouvy od žalovaného vyžádala„ informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného (…), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného.“ Ze zjištěných informací žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a s žalovaným smlouva o zápůjčce uzavřela. Z výplatních pásek žalovaného žalobkyně zjistila, že příjmy žalovaného činili v průměru 21 590 Kč měsíčně. 4. Podle tvrzení žalobkyně jí žalovaný sdělil, že jeho měsíční výdaje činí 9 000 Kč, nemá nezletilé děti a bydlí v podnájmu. Žalobkyně dále ověřila úvěruschopnost žalovaného také tím, že v den podání žádosti o zápůjčku nahlédla do Centrální evidence exekucí. 5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 6. Ze soudního jednání nařízeného na den 15. 2. 2023 se žalobkyně omluvila. Žalovaný se na toto jednání bez omluvy nedostavil. O odročení jednání účastníci nepožádali. Soud věc proto projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků. 7. Z provedeného dokazování se podává: i. Žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného dne 31. 12. 2020 8 000 Kč a dne 5. 1. 2021 2 000 Kč (3x potvrzení o platbě ze dne 5. 8. 2022). ii. Žalovaný se tyto finanční prostředky (10 000 Kč) spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 1 700 Kč (celkem 11 700 Kč) zavázal žalobkyni vrátit do 17. 1. 2021 (smlouva a dodatek ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 5. 1. 2022). iii. Žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení dluhu ze smlouvy o zápůjčce, a to do tří dnů. Výzva byla žalovanému odeslána (předená [obec] [anonymizováno], s. p. k přepravě) dne 27. 7. 2022 (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 27. 7. 2022 a podací lístek). iv. Žalovaný na žalovanou pohledávku žalobkyni dosud uhradil 1 613 Kč (nepopřené tvrzení žalobkyně). 8. S ohledem na datum uzavření smlouvy o zápůjčce posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 11. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 14. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty. 16. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, byla proto také povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit. 17. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož: i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný. 18. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 19. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021). 20. V projednávané věci žalobkyně skutečnost, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného zápůjčku splácet, neprokázala. Vedle příjmů žalovaného, jež žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce říjen a listopad 2020, měla žalobkyně rovněž ověřit také výdaje jeho domácnosti. Žalobkyně však (v rozporu s výše citovanou judikaturou) vycházela toliko z údajů, jež jí žalovaný (podle jejích tvrzení) sdělil. K prokázání skutečnosti, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce nahlížela do registru dlužníků, žalobkyně předlož