14 C 143/2025-19 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne , datum, ke zdejšímu soudu shora uvedený návrh na vydání elektronického platebního rozkazu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 10. 2025, č.j. 14 C 143/2025-11, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek.2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o zápůjčce za dohodnutých podmínek, na základě které byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, dne 15. 2. 2024 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž dne , datum, uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o navýšení zápůjčky o 4 600 Kč, peněžní prostředky byly žalovanému zaslány dne 20. 2. 2024 na stejný účet, za poskytnutí zápůjčky se zavázal žalovaný uhradit poplatek ve výši 4 095 Kč splatný 16. 3. 2024. Žalovaný smluvní závazky neuhradil řádně a včas, na svůj dluh nic neuhradil, žalovaný dosud žalobkyni neuhradil částku 14 600 Kč na jistině, přestože byl o zaplacení upomenut (§ 2390 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla mu zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1968 věty první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť prvostupňový soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně dostatečným způsobem neověřila schopnost žalovaného, jako spotřebitele, splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného), kterým nepochybně zápůjčka je, tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť žalobkyně nepředložila relevantní listiny k prokázání úvěruschopnosti. Za této skutkové situace nemohl prvostupňový soud postupovat jinak, než zavázat žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku.3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, neboť žalobkyně měla neúspěch téměř ve stejné výši jako úspěch a žalovanému náklady s vedením tohoto sporu prozatím nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý z nich si hradí náklady, které mu s vedením tohoto řízení vznikly, sám.