21 C 125/2025-38 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 31. 7. 2025 domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení.2. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou dne 26. 1. 2025 smlouvu úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalované úvěr v původní výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 25. 2. 2025. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila a dostala se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná se zavázala k datu splatnosti uhradit žalobkyni smluvní úrok v kapitalizované výši 3 000 Kč.3. Žalovaná uvedla, že s žalobními tvrzením nesouhlasí a navrhl žalobu částečně zamítnout, neboť smlouva o úvěru je neplatná a ve zbytku uložit hrazení ve splátkách ve výši 300 Kč měsíčně. Neplatnost má být dána jednak nedostatkem samotného právního jednání, spočívajícím v uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, jednak hrubým rozporem parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy, zejména s ohledem na výši RPSN, a dále nedostatečným splněním povinnosti věřitele (žalobkyně) posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka (žalované).Anonymizovaný odstavec5. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 26. 1. 2025 uzavřela žalobkyně se žalovanou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě téhož dne poskytla žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná byla povinna částku včetně úroku ve výši 1 % denně vrátit žalobkyni do 25. 2. 2025 (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 26. 1. 2025 a potvrzením o provedené platbě).ii. Žalovaná k úhradě dluhu zaslala dvě platby ve výši 100 Kč a to dne 29. 8. 2025 a 17. 9. 2025 (prokázáno potvrzeními o provedení tuzemské odchozí úhrady).iii. Žalovaná má příjem přibližně 15 000 Kč a větší počet věřitelů (prokázáno výpisy z běžného účtu a nerozporované tvrzení žalované).iv. Žalobkyně výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 24. 7. 2025 měla vyzvat žalovanou k úhradě dlužné částky (prokázáno příslušnou výzvou). Nebylo prokázáno odeslání výzvyv. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.6. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 4. 2025 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).7. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.11. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.12. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalované 10 000 Kč, byla proto také povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o úvěru podle citovaných ustanovení s odbornou péčí posoudila schopnost žalované tyto finanční prostředky vrátit.13. Žalobkyně k otázce, zda a jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost žalované, neuvedla ničeho, a neunesla tak břemeno tvrzení k této otázce. Soud má tedy za to, že žalobkyně úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy neprověřila.14. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, má soud za to, že je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má výlučně nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), a na základě smlouvy o úvěru jí nevznikl nárok na smluvní úroky a smluvní pokuty, ani jiné pohledávky. Žalovanou získaný majetkový prospěch ve výši 10 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, který má žalovaná povinnost žalobkyni vrátit (§ 2993 věta první o. z.). Učinila tak pouze částečně, když uhradila částku 200 Kč, čímž ponížila svůj dluh na 9 800 Kč. V tomto rozsahu soud žalobkyni vyhověl. S tímto závěrem o neplatnosti smlouvy o úvěru se dále soud pro nadbytečnost nezabýval ostatnímu námitkami žalované týkající způsobu uzavírání smlouvy o úvěru či rozporu ujednání této smlouvy s dobrými mravy.15. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalované doručena výzva k zaplacení pohledávky. Žalovaná tak byla vyzvána k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se dostala do její dispozice žaloba, tj. okamžikem, kdy měla možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 8. 8. 2025 (viz doručenka na čl. 10 spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 11. 8. 2025 a od 12. 8. 2025 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnosti hradit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, jejichž vznik měl podle žaloby předcházet 12. 8. 2025.16. Žalovaná navrhla, aby dlužná částka byla hrazena ve splátkách. Soud jejímu návrhu s ohledem na výše popsanou finanční situaci vyhověl a stanovil výši měsíční splátky na 300 Kč, kterou považoval za přiměřenou. Žalobkyně tomuto návrhu neodporovala.17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.18. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.19. Žalobkyně při vymezení svého nároku vycházela z toho, že její pohledávka se stala splatnou 25. 2. 2025 a k prodlení žalované strany došlo následujícího dne, přičemž výše repo sazby stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, tj. k 1. 1. 2025, činila 4 %. Soud však dospěl k závěru, že se pohledávka žalobkyně stala splatnou 11. 8. 2025, a tudíž k počátku k prodlení žalované došlo 12. 8. 2025 (k tomu viz výše). K 1. 1. 2025 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,50 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a reposazby 4 %). Soud tedy co do rozdílu výše úroků žalobu zamítl.20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci převážně částečně úspěšné žalobkyni nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalované odeslala výzvu podle § 142a odst. 1 o. s. ř.