21 C 173/2025-47 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 9. 6. 2025 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 154 993,66 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11 844,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 953,70 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 154 123,24 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení.2. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které poskytla žalovanému 164 018 Kč. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal k úhradě celé dlužné částky v měsíčních splátkách ve výši 3 294 Kč. Podle smlouvy o úvěru je věřitel oprávněn v případě prodlení dlužníka se splácením úvěru zastavit další čerpání úvěru, prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle aktuálně platného ceníku. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný nereagoval na výzvy k zaplacení splatných splátek úvěru a že interní mimosoudní vymáhání bylo neúspěšné. Z tohoto důvodu žalobkyně dne 7. 9. 2024 využila svého práva a prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný, neboť žalovaný byl k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami. Podle čl. 3.1 smlouvy o úvěru je žalobkyně oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, úroky z prodlení a další vzniklé poplatky.3. Žalobkyně dále uvádí, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem, které byly hodnoceny individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalobkyně porovnávala příjem klienta s jeho výdaji odhadnutými na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Výpočtem byla stanovena částka disponibilních zdrojů klienta. Banka nezjistila žádnou skutečnost, která by bránila poskytnutí úvěru, a po provedeném individuálním hodnocení žádosti klienta vyhověla.4. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný v žádosti o úvěr uvedl životní výdaje ve výši 0 Kč, přičemž žalobkyně stanovila skutečné životní výdaje žalovaného částkou 7 292 Kč na základě údajů poskytnutých žalovaným, zejména informací o počtu vyživovaných osob a způsobu bydlení, a dále s využitím interních podkladů, statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně tvrdila, že při posouzení disponibilního příjmu určovala i maximální přípustný poměr splátkového zatížení k průměrnému příjmu žalovaného, přičemž v daném případě činil ukazatel splátkového zatížení po poskytnutí úvěru 14,21 %. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný v žádosti neuváděl žádné existující splátky, nicméně z registru CCB a z vlastních informačních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti revolvingový úvěr u ČS s limitem 10 000 Kč, který byl v rámci žádosti částečně doplacen a nově upraven s limitem 8 000 Kč a orientační splátkou 400 Kč, a hotovostní úvěr u ČS se splátkou 2 087 Kč, který byl následně konsolidován. Splátka nově poskytnutého úvěru podle žalobkyně činila 3 294 Kč a celkové splátkové zatížení žalovaného dosáhlo 3 694 Kč; žalobkyně uváděla, že příjem žalovaného byl dostatečný k úhradě splátek i životních výdajů, neboť po odečtení tohoto splátkového zatížení měl žalovaný podle jejího výpočtu k dispozici 22 296 Kč na zajištění životních nákladů.5. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud konstatoval, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostačuje pouze zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, neboť takové pochybení nemusí nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Podle žalobkyně byl poskytnutý úvěr ze strany žalovaného dlouhodobě řádně splácen.6. Žalobkyně uvedla, že otázku posuzování úvěruschopnosti je třeba vykládat v souladu se směrnicí 2008/48/ES a že podle jejího názoru dochází v praxi k nepřesné a paušalizující interpretaci judikatury vyšších soudů. Tvrdila, že z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci CA Consumer Finance SA vyplývá, že směrnice neukládá poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem, a že pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví umožňují použít při posouzení úvěruschopnosti různé metody včetně ekonomických modelů, pokud jsou přiměřené charakteru úvěru. Dále odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z něhož podle jejího názoru plyne, že postup poskytovatele nelze paušalizovat, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021, které podle ní připouští vycházet nejen z informací poskytnutých žadatelem, ale i z interních a externích databází. Žalobkyně také tvrdila, že rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze připouští použití ekonomického modelu k nahrazení výdajů žadatele v případě, že jeho skutečně tvrzené výdaje nejsou vyšší než částky stanovené tímto modelem.7. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.8. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 15. 6. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které žalovanému poskytla 164 018 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , přičemž částky 74 001 Kč a 10 065 Kč měly poskytnuty ke splácení jiných úvěrů žalovaného vůči žalobkyni. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkovou částku ve výši v měsíčních splátkách ve výši 3 294 Kč. RPSN činilo 20,26 %. Dne 15. 6. 2022 žalovaný čerpal úvěr ve výši 164 018 Kč ve třech platbách, přičemž platba ve výši 80 685 52 Kč byla zaslána na účet č. , č. účtu, (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 15. 6. 2022 a výpisem z úvěrového účtu č. , č. účtu, ).ii. Z výpisů z úvěrového účtu a excelovské tabulky bylo prokázáno, že žalovaný na pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 76 576,04 Kč. První platba ve výši 1 640 Kč byla učiněna dne 15. 6. 2022, poslední splátka ve výši 1 229 Kč dne 4. 3. 2025.iii. Výzvou ze dne 6. 8. 2024 žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě dlužné částky ve výši 11 43 Kč do 7. 9. 2024 s tím že v případě, že dlužnou částku do uvedeného data žalovaný neuhradí, bude požadovat okamžité splacení celého úvěru. (prokázáno „poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 6. 8. 2024). Doručení výzvy prokázáno nebylo.iv. Výzvou ze dne 7. 9. 2024 žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě celé dlužné částky ve výši 156 223 Kč, neboť žalobkyně rozhodla, celá zbývající část úvěru je splatná (prokázáno výzvou ze dne 7. 9. 2024). Výzva byla odeslána dne 10. 9. 2024 (prokázáno poštovním podacím archem). Doručení výzvy prokázáno nebylo.v. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 6. 6. 2022 bylo prokázáno, že žalovaný žalobkyni doložil potvrzení svého zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., přičemž jeho průměrný měsíční čistý příjem činil 25 990 Kč. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2022.vi. Podle žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 14. 6. 2022 žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjmy jsou 25 990 Kč. U všech měsíčních výdajů je vyplněno 0 Kč.vii. Zástupkyně žalobkyně dne 16. 4. 2025 zaslal žalovanému výzvu k plnění ze dne 16. 4. 2025, kterou jej vyzvala k zaplacení dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru (prokázáno předžalobní výzvou k plnění ze dne 16. 4. 2025 a poštovním podacím archem ze dne 16. 4. 2025).viii. Z jiných provedených důkazů nedospěl soud k žádným pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním.9. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.11. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluh