42 C 120/2019-84 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala zaplacení částky 997 659,10 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za škodu vzniklou vadnou transpozicí směrnic EHS upravujících pojištění odpovědnosti provozu motorových vozidel (dále též souhrnně„ motorové směrnice“), ve lhůtě k tomu určené a ve znění směrnicemi požadovaným do českého právního řádu. Žalobkyně uvedla, že byla na základě rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], povinna uhradit škodu poškozeným pozůstalým z dopravní nehody ze dne [datum] celkem ve výši 1 041 289,10 Kč skládající se z náhrady nemajetkové újmy a náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a České republice částku ve výši 10 000 Kč, celkem tedy částku 1 051 289,10 Kč. Výše uvedeným rozhodnutím byla pozůstalým poškozeným přiznána nemajetková újma způsobená řidičem autobusu žalobkyně, který řídil vozidlo odpovědnostně pojištěné u žalované. V autobusu cestoval syn a bratr poškozených, který při nehodě zahynul. Žalobkyně uvedla, že částku v celkové výši 1 051 289,10 Kč uhradila dne [datum], přičemž část škody jí byla uhrazena z pojištění řidiče zaměstnaného u žalobkyně a k dnešnímu dni zbývá uhradit částku 997 659,10 Kč. Žalobkyně tvrdí, že jde o odpovědnost za újmu způsobenou provozem motorového vozidla a že v důsledku vadné implementace směrnice Rady č. 72/166 EHS se nemůže domoci, aby za ni náhradu škody platil pojistitel (pojišťovna). Žalobkyně proto u žalované uplatnila nárok na náhradu škody z důvodu nesplnění povinnosti České republiky, jakožto členského státu Evropské unie, transponovat směrnice EHS upravující pojištění odpovědnosti provozu motorových vozidel ve lhůtě k tomu určené a v požadovaném znění. Dne [datum] obdržela žalobkyně odpověď žalované, ve které žalovaná nárok odmítla. Žalobkyně uvedla, že v české soudní praxi a zákonné úpravě účinné do 31. 12. 2013 bylo zapovězeno domáhat se regresního nároku případně přímo pojistného nároku z titulu nemajetkové újmy po pojistiteli v rámci pojištění odpovědnosti z provozu vozidel a občanského zákoníku. Náhrada nemajetkové újmy byla přiznávána obecnými soudy vůči škůdcům za užití ust. § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen o.z.), jak se stalo i v tomto případě, aniž by se škůdcům předmětné plnění hradilo z povinného ručení. Jelikož pojišťovna odmítla přistoupit do řízení jako vedlejší účastník s odkazem na zákonné znění a konstantní judikaturu, byla povinnost nahradit nemajetkovou újmu uložena žalobkyni. Předmětná zákonná úprava platná a účinná do 31. 12. 2013 tak byla v příkrém rozporu se směrnicí Rady 72/166 EHS ze dne 24. 4. 1972, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále též„ první směrnice“), jakož i výkladu čl. 1 prvního pododstavce třetí směrnice Rady 90/232 EHS ze dne 14. 5. 1990, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (dále též„ třetí směrnice“). Žalobkyně dále namítla, že výklad daných směrnic a povinnost jednotlivých států tyto směrnice implementovat do právního řádu tak, aby byla kryta povinným ručením i odpovědnost z titulu nemajetkové újmy, byly vysloveny v rozhodnutí ESD ve věci C -22/12, [jméno] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Česká republika tak vadně implementovala směrnici a v českém právním řádu dle tehdy platného a účinného zákona o pojištění odpovědnosti byly kryty pojistným plněním pouze škody (v daném případě s odkazem na jednorázovou náhradu dle ust. § 444 o.z.), mimo nemajetkovou újmu, což bylo potvrzeno konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, posvěcenou stanoviskem Ústavního soudu. Takovýto stav, jenž byl v rozporu s právem EHS, byl odstraněn až přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v důsledku čehož došlo k novelizaci zákona o pojištění odpovědnosti, a proto Česká republika odpovídá pojištěnému subjektu za škodu tím vzniklou, neboť žalobce jakožto pojištěný subjekt musel vynaložit prostředky ze svých vlastních zdrojů, aniž se mohl úspěšně domáhat plnění v dané věci po pojistiteli (pojišťovně). Žalobkyně uvedla, že v předchozím řízení pod sp. zn. [spisová značka] u zdejšího soudu uplatnila nárok na náhradu škody po státu, avšak rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, č.j. 31 Cdo 1704/2016, byla změněna dosavadní konstantní judikatura, že zákon o pojištění odpovědnosti lze vyložit i tak, že pojišťovna v duchu provedeného výkladu směrnic EHS odpovídá i za zásah do práv na rodinu dle ust. § 13 o.z. Žalobkyně proto byla soudem poučena, že o náhradě škody vůči státu nelze rozhodnout, dokud nebude vyřešena otázka uplatnění nároku po pojišťovně. Žalobkyně vzala žalobu zpět a uplatnila práva po pojistiteli [právnická osoba], a to v řízení zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku. K promlčení žalobkyně namítá, že došlo k porušení povinnosti transpozice směrnic EHS do českého právního řádu, neboť Česká právní úprava umožňuje promlčení nároku pojištěného vůči pojišťovně dříve, než vznikne konstitutivní nárok poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byla uložena povinnost uhradit poškozeným náhradu škody teprve rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], avšak k uplynutí lhůty stanovené v § 8 zákona o pojistné smlouvě došlo dne [datum], tedy ještě před samotným vznikem nároku na peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv poškozených. V případě, že soud nedospěje k závěru, že aktuální výklad promlčení nároku je v rozporu s motorovými směrnicemi či rozhodnutími provádějící výklad těchto směrnic, navrhla žalobkyně, aby soud jako předběžnou otázku položil otázky soudnímu dvoru EU k výkladu motorových směrnic. Žalobkyně uvedla, že provedení řádné transpozice je povinností členského státu EU, neprovedením řádné transpozice směrnic do českého právního řádu vzniká odpovědnost členského státu za způsobenou škodu jednotlivci, což je speciální typ odpovědnosti členského státu za porušení povinností uložených komunitárním právem (odkazuje přitom na rozsudek ESD ve věci Francovich). 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok považuje za neopodstatněný a v plném rozsahu jej neuznává. Žalovaná předně namítla, že argumentuje-li žalobkyně, že došlo k vadné transpozici motorových směrnic do českého právního řádu, jedná se o legislativní proces moci zákonodárné a nemůže se tak jednat o nesprávný úřední postup podle zákona o náhradě škody. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3723/2008 či sp. zn. 28 Cdo 851/2011, a dodala, že pokud se nejedná o nesprávný úřední postup, pak nemůže existovat ani příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou žalobkyně a nesprávným úředním postupem. K implementaci motorových směrnic do českého právního řádu uvedla, že tato byla provedena zákonem č. 47/2004 Sb. Česká republika se stala členským státem Evropské unie v květnu 2004. Implementace příslušných směrnic byla do zákona provedena zákonem č. 47/2004 Sb. K věcné úpravě § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. nedošlo ani se vstupem České republiky do Evropské unie, neboť ten svým obsahem plně odpovídá jak čl. 3 směrnice 72/166 EHS, tak i čl. 3 směrnice 2009/103/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (kodifikované znění), kterým bylo původní znění nahrazeno. Podstatou takto ukládané povinnosti členskému státu je přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění, aby občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí musí byt nastaveny tak, aby podle právních předpisů platných v ostatních členských státech byla zabezpečena úhrada jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené na území členských států a jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví, kterou utrpí příslušníci členských států během přímé cesty mezi dvěma územími, na něž se vztahuje Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, neexistuje-li národní kancelář pojistitelů odpovědná za území, kterým projíždějí; v tom případě je věcná škoda nebo škoda na zdraví kryta podle zákonů o povinném pojištění platných v členském státě, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště. Povinností členských států je zabezpečit úhradu jak škod na zdraví nebo usmrcením, tak i věcných škod, přičemž rozsah náhrady škody je ponechán na jednotlivých členských státech. Česká republika řádně notifikovala způsob implementace předmětné právní úpravy Evropské unie. Žalovaná dále uvedla, že nárok žalobkyně není možné uspokojit ani podle evropského práva či judikatury Evropského soudního dvora, když nejsou kumulativně splněny podmínky žalov