14 C 169/2020-110 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou podanou dne 3. 10. 2020 se žalobce domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody z titulu nezákonného trestního stíhání. Uvedl k tomu, že usnesením policejního orgánu PČR, KŘP Olomouckého kraje, ÚO Olomouc, OHK SKPV Olomouc, ze dne 22. 2.2017, č. j. KRPM-110660-275/TČ-2015-140581-03, které mu bylo doručeno dne 24. 2. 2017, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu poškození věřitele podle ust. § 222/1 a), 3 a) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle ustan. § 209/1, 4 d) tr. zákoníku, a dále i pro spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254/1 alinea 3 tr. zákoníku. Proti usnesení o zahájení tr. stíhání podal dne 27. 2. 2017 stížnost a dne 28. 2. 2017 si dle ust. § 36/3 tr. řádu zvolil obhájce. Stížnost byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 6. 4. 2017, č.j. 5 ZT 18/2017-36, zamítnuta. Na základě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 29. 5. 2017 byl postaven před soud pro skutky kvalifikované podle ust. § 222/2 a), 3 a) tr. zákoníku. Po provedeném hlavním líčení, v rámci kterého se konalo celkem 7 jednání, pak byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 4.2018, č. j. 1 T 68/2017-907, obžaloby v celém rozsahu zproštěn, neboť skutky dílem nebyly trestnými činy a dílem nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, které pak ve vztahu vzal podáním ze dne 10. 5.2018 zpět. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2018, č. j. 2 To 109/2018-941, byl v neveřejném zasedání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému rozhodnutí, neboť právo na obhajobu mělo být údajně postupem soudu I. stupně zkráceno tím, že obhájce nebyl (pouhému) vyhlášení rozsudku dne 13. 4.2018 osobně přítomen, byť s tímto výslovně souhlasil. Přesto tím mělo údajně dojít k závažnému procesnímu pochybení ze strany soudu I. stupně, byť to takto žalobce nepociťoval. Následným rozsudkem soudu I. stupně ze dne 14. 12. 2018, č. j. 1 T 68/2017-969, byl opětovně a ze stejných důvodů obžaloby v celém zbývajícím rozsahu zproštěn. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce u hlavního líčení opět odvolání, které pak ve vztahu k bodu 3) obžaloby vzal podáním ze dne 28. 12. 2018 zpět. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 3. 2019, č. j. 2 To 4/2019-1001, byl napadený rozsudek v celém rozsahu podle ustan. § 258/1, písm. b), písm. c), 2 tr. řádu zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému rozhodnutí. Současně bylo zpětvzetí odvolání státního zástupce ze dne 28. 12. 2018 až tímto soudem vzato na vědomí. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne 16. 9. 2019, č. j. 1 T 68/2017-1070 byl uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222/1 a), 3 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou 24 měsíců s tím, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou tr. činem měl způsobit a peněžitý trest ve výměře 75 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody 4 měsíců. Dále mu byla podle § 228/1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozenému částku ve výši 1 111 456 Kč, když ve zbytku byl poškozený podle ust. § 229/2 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl podle ust. § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro zločin podvodu podle ust. § 209/1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť skutek nebyl tr. činem. Proti tomuto rozsudku podal odvolání ve vztahu k výrokům o vině, trestu, jakož i o náhradě škody, státní zástupce pak jen do výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21.2.2020 pak byl napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušen a podle ustan. § 226 písm. b) tr. řádu byl obžaloby zproštěn, neboť skutek nebyl trestným činem. Na základě shora uvedeného bylo trestní stíhání od počátku zcela nezákonné a trvalo tři roky, aniž by se jakkoliv na délce řízení negativně podílel. Naopak se snažil již na počátku délku řízení minimalizovat, a to právě stížností proti nezákonnému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, avšak bezvýsledně. Byl to státní zástupce, který (jak se nakonec ukázalo) svými zcela nekritickými opakovanými odvoláními podstatně prodlužoval dobu nezákonnosti trestního stíhání mojí osoby. Odvolací soud pak dne 11.10.2018 chybně rozhodl, čímž se řízení opět zcela zbytečně prodloužilo (od uvedeného dne až do 21. 2. 2020). 2. Žalobce uplatňuje nemajetkovou újmu, když trestní stíhání bylo od počátku vedeno pro 3 trestné činy, z nichž pak nejzávažnějším byl zločin podvodu podle § 209/1, 4 d) tr. zákoníku, v důsledku čehož žil až do 16. 9. 2019 pod tíhou reálného ohrožení odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu až 8 let, což bylo depresivní a účastí u každého úkonu před orgány veřejné moci (PČR, soudem) se jen tato hrozba a nejistota v jeho osobním životě stupňovala a promítla se i do soukromí, kdy výše uvedené negativní vnímání celého trestního řízení, dopadalo i na manželku, což opět logicky dopadalo zpětně na psychiku žalobce a společný rodinný život. Do doby zahájení trestního stíhání byl (a je dosud) řádným, bezúhonným občanem, a tak byla zásadním způsobem dotčena jeho čest, dobré jméno a rodinný život. Trestní řízení bylo vedeno již v rámci úkonů předcházejících vlastnímu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, kdy v procesním postavení podezřelého byly činěny úkony podle ust. § 158 tr. řádu, z nichž (vedle opakovaných podávání vysvětlení u policejního orgánu) nejzávažnějším bylo - na základě příkazu soudce Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 4.2016 - provedení zcela bezvýsledné domovní prohlídky, a to dne 21. 4. 2016, čemuž byla přítomna moje manželka. Tím došlo k citelnému zásahu i do jednoho ze základních lidských práv, tj. práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12/1 Listiny základních práv a svobod. Celé trestní řízení proti mojí osobě tak činilo více než 3 roky a 8 měsíců. Za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy považuje náhradu peněžitou, a to ve výši 350 000 Kč. Dopisem ze dne 19. 3. 2020 u žalované uplatnil shora uvedené nároky, v zákonné šestiměsíční lhůtě, která uplynula dnem 19. 9. 2020, nebylo o uplatněném nároku žalovanou rozhodnuto. 3. Žalobce dále uplatnil náhradu škody, spočívající v odměně a náhradách nákladů obhajoby ve výši 86 826,50 Kč. 4. Žalobce specifikoval jednotlivé úkony, které uplatňuje, s ohledem však na částečné plnění, které žalovaná v tomto segmentu žalobci poskytla, zůstaly sporným jen první 3 úkony, a to: 1) 28. 2.2017 převzetí a příprava obhajoby (§ 11/1 a) AT) ve výši 2 300 Kč, 2) 9. 2.2017 další porada s klientem (§ 11/lc) AT) (10,00 - 11,15 hod.) ve výši 2 300 Kč a 3) 15. 3.2017 odůvodnění stížnosti (§ ll/2c),3 AT) ve výši 1 150 Kč. K tomu cestovné 2 488,43 Kč. 5. V průběhu řízení žalovaná částečně plnila v segmentu nákladů obhajoby ve výši 81 787,07 Kč a v tomto rozsahu po následném částečném zpětvzetí žaloby ze strany žalobce, bylo řízení v této části zastaveno a pokračovalo již jen v jeho zbytku v tomto segmentu, ve výši 5 029,43 Kč. Též náhrady v segmentu nemajetkové újmy 350 000 Kč. 6. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 19. 3. 2020 uplatnil nárok na náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 436 826,50 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání. K projednání žádosti žalobce došlo dne 9. 3. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., požadovaná náhrada škody a přiměřeného zadostiučinění však nebyla žalobci poskytnuta v požadované výši. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 81 797,07 Kč (náklady právního zastoupení – obhajné), též část cestovného, ve zbytku byla žádost žalobce zamítnuta. Odkázala na průběh posuzovaného řízení. Celkem tak byla žalobci na odměně za právní služby přiznána částka v celkové výši 64 666 Kč. Co se týče cestovného, celkem tedy bylo na cestovném přiznáno 10 839,07 Kč vč. DPH. Co se týče promeškaného času cestou, zde bylo žalovanou zjištěno, že jedna cesta trvala 59 minut. Byl tedy přiznán promeškaný čas cestou za 13 vykonaných cest ve výši 6 292 Kč vč. DPH. Celkem má tedy žalobce nárok na náhradu nákladů obhajoby vč. cestovného a promeškaného času cestou ve výši 81 797,07 Kč vč. DPH. Tato částka byla poukázána na bankovní účet uvedený v doplnění žádosti ze dne 15. 1. 2021. 7. K uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zastává žalovaná názor, že dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédn