37 C 40/2016-180 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou dne 1. 11. 2016 domáhal zprvu zaplacení částky ve výši 80.487 Kč, později, po zahájení řízení s ohledem na částečné plnění žalované ve výši 38.296,50 Kč vzal v této částce žalobce žalobu zpět, řízení bylo co do této částky zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 37 C 40/2016 – 79 ze dne 28. 12. 2016. Rovněž později pak vzal řízení v části 4580,40 Kč s příslušenstvím zpět při jednání dne 15. 5. 2017, a to z důvodu snížení počtu dní, za které žalobce požadoval ušlý výdělek. Řízení tedy bylo co do částky 4580,40 Kč s příslušenstvím zastaveno. Částka 38.296,50 Kč byla žalobci žalovanou zaplacena ke dni 24. 11. 2016. Žalovaná částka ve výši 37.610,10 Kč se skládala jednak z nákladů na obhajobu v trestní věci, která nebyla žalovanou zaplacena, a to ve výši 13.612,90 Kč, kdy ze strany žalované nebylo zaplaceno za úkon porady s klientem o sděleném obvinění dne 3. 4. 2014, dále za námitky proti otázkám znalce, podané ze strany obhájce dne 3. 4. 2014, za nahlížení do spisu dne 8. 4. 2014, za sdělení soudu a rekapitulaci ze dne 17. 9. 2014, přípravu obhájce na výslech soudního znalce ze dne 18. 9. 2014 a žádost o veřejné zasedání ze dne 16. 3. 2015. Rovněž za stížnost ze dne 3.4.2014 proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany žalované byla přiznána odměna pouze ve výši ½ za tento úkon. Dále se částka skládala z ušlého zisku, konkrétně za 9 dnů, a to ve výši 13.741,60 Kč, kdy žalobce nemohl provádět kominické práce z důvodu účasti na řízení před soudy či u Policie ČR, konkrétně za dny 13. 1. 2014 – kdy podával vysvětlení u Policie České republiky, dále dne 2. 4. 2014 – kdy probíhala porada s obhájcem a docházelo k převzetí zastoupení, dne 3. 4. 2014 – kdy žalobce se účastnil výslechu u Policie České republiky a dále měl poradu se svým obhájcem, dne 21. 8. 2014 – kdy se účastnil porady s obhájcem před hlavním líčením, dne 26. 8. 2014 – kdy se účastnil hlavního líčení, dne 10. 9. 2014 a 3. 12. 2014 – kdy se účastnil porady se svým obhájcem, dne 12. 9. 2014 a 19. 8. 2015 - kdy se účastnil hlavního líčení či veřejného zasedání. K výši ušlého zisku dospěl žalobce tak, že vycházel ze svého daňového přiznání za rok 2014, kdy z celkového počtu 365 dnů odečetl dny pracovního volna a dovolenou v rozsahu 10 dnů, dospěl k počtu 230 odpracovaných dnů, při výsledku hospodaření 351.165 Kč na 1 den připadá částka 1.526,80 Kč, kterou pak vynásobil počtem 9 dnů strávených trestním stíháním. Částka se rovněž skládala z nákladů na předběžné uplatnění u Ministerstva spravedlnosti, prostřednictvím advokáta, a to ve výši 10.256 Kč. 2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že žalobce se na ni obrátil se svým nárokem dne 25.4.2016, s žalobou v tomto rozsahu nesouhlasila, kdy již sice po podání žaloby, bylo ze strany žalované částečně plněno, co do zbytku částku považuje za neadekvátní, když úkony není možno hodnotit jako účelně vynaložené náklady dle advokátního tarifu, zároveň uvedla, že za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání přiznala pouze jednu polovinu za tento úkon dle advokátního tarifu. Co se týče ušlého zisku, má žalovaná za to, že takto pomocí daňových přiznání, nelze určit ušlý zisk, kdy tento je nutný nestanovit hypoteticky, nýbrž je nutné doložit konkrétními smlouvami, které nemohly být provedeny s ohledem na probíhající trestní řízení. Co se týče nákladů spojených s uplatněním nároku u ministerstva, tyto jsou přímo ze zákona dle žalované vyloučeny. Zákonný nárok na úrok z prodlení plyne až po uplynutí 6 měsíční lhůty dané žalované k mimosoudnímu projednání nároku, tedy až ode dne 26. 10. 2016. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, č.j. 37 C 40/2016 – 121 tak, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2178 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 2178 Kč od 26. 10. 2016 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 38.296,50 Kč od 26. 10. 2016 do 23. 11. 2016, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. žalobu co do zaplacení částky ve výši 35.432,10 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 75.906,60 Kč od 25. 4. 2016 do 25. 10. 2016, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 35.432,10 Kč od 26. 10. 2016 do 23. 11. 2016, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 35.432,10 Kč od 24. 11. 2016 do zaplacení, zamítl. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č.j. 54 Co 321/2017 – 143 rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. 5. Ústavní soud ČR svým nálezem ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18 konstatoval, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2017, č. j. 37 C 40/2016-121, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 54 Co 321/2017-143, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele (žalobce) na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a tato rozhodnutí se zrušil. V odůvodnění uvedl, že v projednávané věci obecné soudy nepřiznaly žalobci náhradu způsobené škody - ušlého zisku z toho důvodu, že tento neprokázal, že nemohl uzavřít smlouvy na předmět výkonu svého podnikání nebo že tyto smlouvy nemohl realizovat a musel je odříct. Ztracená obchodní příležitost musí být podle obecných soudů prokázána v reálné podobě. Podle náhledu Ústavního soudu nelze v projednávaném případě odhlížet od charakteru podnikání jako takového, a to zvláště u tzv. malých podnikatelů. Obecné soudy nahlížely na podnikatelskou činnost stěžovatele jen a pouze v jejím úzkém slova smyslu, kdy dochází k realizaci konkrétní smlouvy či konkrétní zakázky. Činnost podnikatele je přitom nepochybně širší a zahrnuje i činnosti, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale které se následně projeví v podnikatelském výsledku jako takovém. Činnost podnikatele směřující k vydobytí zisku je nepochybně bohatší, než samotná konečná finální realizace té které zakázky. Skutečnost, že žalobce např. organizoval svoji práci tak, aby nepřišel v rozhodném období o žádnou zakázku, ještě neznamená, že místo účasti na trestním řízení nemohl provádět jinou činnost s podnikáním související a bez níž by svoji podnikatelskou činnost fakticky vykonávat nemohl. Sám žalobce poukazuje např. na obstarávání zakázek, nákup materiálu, vedení dokumentace apod. Potvrzovala to ve své výpovědi i manželka stěžovatele, která mu jako spolupracující osoba organizuje práci. Výslovně uvedla:„ … když manželovi přišlo v rámci trestního stíhání nějaké předvolání, tak jsem mu termín na ten den v diáři rovnou vyškrtla, práci jsem mu nedávala, …“ Odvolací soud dokonce z její výpovědi v napadeném rozsudku citoval, že„ na dobu účasti na úkonu trestního řízení zakázky nepřijímala“. Přesto oba soudy trvaly na prokázání konkrétních ušlých zakázek. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by např. drobný zemědělec neměl v obdobném případě nárok na náhradu škody, neboť samotný zisk získává výhradně až v rámci prodeje svého výpěstku na trhu. Za nemožnost realizovat bohatou činnost předcházející samotnému prodeji, by mu v takovém případě žádná náhrada škody nenáležela. Takový závěr je jen stěží aprobovatelný, neboť je zřejmé, že samotná realizace produktu v rámci trhu, je jen pomyslnou špičkou ledovce v činnosti takového zemědělce. Obdobně by bylo lze uvažovat o odmítnutí náhrady ušlého zisku za uzavření restaurace, protože poškozený by jen stěží prokázal, kdo by jinak v konkrétní den do restaurace přišel a„ jakou by tam udělal útratu“. Požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného. Nelze vystačit s jedním judikátem Nejvyššího soudu na všechny případy, které život přináší. Z výše uvedených důvodů je bezpředmětné, že žalobce v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy pochybily, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednily konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti stěžovatele ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny. V projednávané věci bylo rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že žalobce spáchal trestný čin, kvůli němuž se stal účastníkem trestního řízení. Není tedy sporu o tom, že by náhrada škody žalobci nenáležela, otázkou jen zůstává, v jaké výši by mu tato náhrada měla být přiznána. Z toho důvodu se budou obecné soudy věcí znovu zabývat. 6. Mezi účastníky nebylo sporu o skutečnosti, že žalobce se se svým nárokem obrátil na žalovanou dne 25.4.2016, po podání žaloby bylo žalovanou částečně plněno dne 24. 11. 2016. Žalobci bylo sděleno obvinění pro přečin výtržnictví dle ustanovení §