44 C 52/2019-52 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 1. 10. 2019 na žalované domáhal zaplacení částky 319 00 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 28 T 23/2004 (dále též jen„ posuzované řízení“). Žalobce v tomto řízení vystupuje jako jeden z poškozených a v adhezním řízení se dne 10. 3. 2004 připojil se svým nárokem na náhradu škody. Jeho účast, coby subjektu adhezního řízení, dosud nebyla ukončena, neboť ve věci nebylo vydáno konečné rozhodnutí. Řízení ke dni podání žaloby trvalo 15 let a 6 měsíců. Zásadní vliv na délku řízení žalobce přičetl postupu soudů. Za první dva roky řízení a za každý další rok jeho trvání požadoval žalobce základní částku 20 000 Kč, tj. celkem 290 000 Kč, s tím, že ji dále modifikoval zvýšením o 10 % z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Žalobce dne 27. 3. 2019 uplatnil u žalované svůj nárok na finanční zadostiučinění, ta však ke dni podání žaloby (v zákonné lhůtě šesti měsíců) žádost neprojednala, pročež žalobce délku kompenzačního řízení pociťuje jako nepřiměřenou. V podání ze dne 13. 9. 2021 žalobce požadoval navýšení základní částky zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení (trvajícího již 2 a půl roku) o 20%. 2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby, a pro případ, že by soud dospěl k závěru, že délka řízení je nepřiměřená, měla dále za to, že je zcela dostačující konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Potvrdila, že žalobce u ní dne 27. 3. 2019 předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Žalovaná uplatněný nárok předběžně neprojednala, protože jí z důvodu stále probíhajících procesních úkonů nebyl zapůjčen požadovaný procesní spis. Podle žalované však v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy ani k nesprávnému úřednímu postupu. Délku řízení ve vztahu k žalobci lze podle žalované hodnotit nejdříve až od února 2010, pokud nedošlo k pozdějšímu připojení žalobce s nárokem na náhradu škody. Posuzované řízení bylo složité po stránce skutkové i procesní, neboť byly objasňovány skutečnosti k téměř šesti stům dílčím útokům trestného činu, kterých se mělo dopustit více osob ve spolupachatelství. Řízení si vyžádalo rozsáhlé dokazování včetně výslechů stovky svědků a shromáždění velkého množství listinných důkazů. Také musely být použity prvky mezinárodní spolupráce při pátrání po pobytu obžalovaného. Věc byla vedena na třech stupních soudní soustavy a před policejním orgánem a státním zastupitelstvím. Bylo též opakovaně rozhodováno o vazbě obžalovaného. Právní složitost podle žalované spočívala také v posouzení naplnění podmínek amnestijního rozhodnutí ve vztahu k obžalovanému. Na délce řízení se výrazně podílel obžalovaný, který byl nedostupný, neposkytoval součinnost a státní orgány musely vypátrat jeho pobyt a vydat evropský a mezinárodní zatýkací rozkaz. Časovou náročnost řízení následujícího po odsuzujícím rozsudku způsobují procesní komplikace vzhledem k počtu poškozených, kterých je téměř šest set. Význam řízení pro žalobce posoudila žalovaná jako nízký s odůvodněním, že uplatnění práv na náhradu škody v adhezním řízení není pro poškozeného spojeno se stejnou mírou nejistot jako jejich případné uplatnění v civilním řízení, když o jeho nároku uplatněném v adhezním řízení nemusí být (na rozdíl od civilního řízení) vůbec rozhodnuto. Žalobce si zvolil formu uplatnění nároku v adhezním řízení, a tudíž musel akceptovat veřejnoprávní principy, které trestní řízení ovládají a které určují prioritu sledovaného účelu, tj. posouzení trestní odpovědnosti konkrétních osob. Nejistota žalobce ohledně výsledku řízení mohla souviset pouze s tím, jak a kdy o jeho nároku na náhradu škody uplatněném v rámci adhezního řízení soud rozhodne, a nikoliv s tím, zda bude dosaženo odsouzení obžalovaných. Žalovaná nesouhlasila s požadavkem žalobce na zvýšení zadostiučinění za délku kompenzačního řízení s odůvodněním, že žalovaná nevede v rámci mimosoudního projednání žádné řízení a případná delší lhůta pro vyřízení uplatněného nároku je dostatečně kompenzována možností přiznat úroky z prodlení v případě přiznání peněžitého zadostiučinění. 3. Soud ve věci rozhodl jen na základě účastníky navržených (předložených) listinných důkazů, aniž by k jejímu projednání nařizoval jednání (§ 115a o. s. ř.), neboť žalobce i žalovaná s takovým postupem souhlasili. 4. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 28 T 23/2004 soud zjistil: Vyšetřovací spis čítá 16 982 stran. Usnesením ze dne 11. 10. 2003 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného [jméno] [příjmení] pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dne 14. 10. 2003 podal žalobce trestní oznámení a převzal si poučení poškozeného v trestním řízení. Do protokolu policie uvedl, že bude uplatňovat nárok na náhradu škody, předložil potvrzení o zaplacení částky 10 000 Kč a pracovní smlouvu se společností, ve které byl obviněný [příjmení] jednatelem. Usnesením ze dne 16. 10. 2003 bylo pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. zahájeno trestní stíhání [jméno] [příjmení], německého státního příslušníka. Oba obvinění měli společně nabízet zprostředkování uzavření pracovních smluv pro zájemce o zaměstnání ve [země], kdy od každého zájemce vybrali kauci ve výši 10 000 Kč. V omyl měli uvést nejméně 520 osob s tím, že škoda měla činit nejméně 5 200 000 Kč. Usnesení o zahájení trestního stíhání byla doručena obviněným dne 16. 10. 2003. Žalobce byl jako svědek dne 8. 1. 2004 vyslechnut Policií ČR a uvedl přitom, že se k trestnímu řízení připojuje s částkou 10 000 Kč a dále bude požadovat tři měsíční platy ve výši 2 500 EUR a související náklady představující cestovné, nocležné, náklady na oblečení a slovníky ve výši 20 000 Kč. V rámci vyšetřování policejní orgán provedl rozsáhlé dokazování, kdy vyslechl 520 poškozených, pořídil znalecký posudek na duševní stav obviněného [příjmení], odborné vyjádření – počítačovou expertízu, provedl domovní prohlídku, zajistil věci a podal žádost o právní pomoc do Německa. Ve dnech 1. 9. až 7. 9. 2004 proběhlo prostudování vyšetřovacího spisu obviněnými a policie dne 24. 9. 2004 ke krajskému státnímu zastupitelství podala návrh na podání obžaloby proti obviněným. Oba obvinění byli od počátku stíháni vazebně. Dne 11. 10. 2004 byla ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci doručena obžaloba na oba obviněné pro spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák s tím, že poškozených bylo 581 osob a došlo ke způsobení škody ve výši 5 685 950 Kč. Podle obžaloby (její strana č. 11) se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 10 000 Kč. Soud dne 5. 11. 2004 rozhodl o ponechání obou obviněných ve vazbě. Ke stížnosti obou obviněných Vrchní soud v Praze dne 2. 12. 2004 rozhodl, že obviněný [jméno] [příjmení] se propouští z vazby na svobodu, a stížnost obviněného [jméno] [příjmení] zamítl. Vrchní soud v Praze zjistil, že na obviněného německého státního příslušníka byl vydán rovněž zatýkací rozkaz v Německu. Věc byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vrácena dne 21. 12. 2004. Obžalovanému [příjmení] byl dne 29. 12. 2004 zaslán překlad rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v německém jazyce. Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení ve dnech 15. 3. 2005 až 18. 3. 2005. Při hlavním líčení se připojovali poškození s nároky na náhradu škody. Obhájkyně obžalovaného [příjmení] se omluvila z hlavního líčení ze dne 15. 3. 2005 s tím, že obžalovaný [příjmení] byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Hlavní líčení bylo odročeno na 17. až 20. 5. 2005. Zároveň 15. 3. 2005 soud rozhodl o ponechání obžalovaného [příjmení] ve vazbě, proti čemuž podal obžalovaný dne 18. 3. 2005 stížnost. Dne 11. 4. 2005 soud rozhodl, že obžalovaný [příjmení] bude propuštěn na svobodu. Obžalovaný [příjmení] si podal ústavní stížnost proti předcházejícímu usnesení ze dne 5. 11. 2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, o ponechání jeho osoby ve vazbě. Dne 15. 4. 2005 soud obdržel vyřízení právní pomoci z Německa, přičemž žádost českých úřadů byla ze dne 7. 6. 2004. Obhájkyně obžalovaného [příjmení] se omluvila z hlavního líčení z důvodu kolize. Při hlavním líčení ve dnech 17. až 20. 5. 2005 byli vyslechnuti někteří svědci a rovněž obžalovaný [příjmení], který uvedl, že není osobou se jménem [příjmení]. Soud dále četl listinné důkazy. Obžalovaný [příjmení] trval na výslechu všech poškozených, státní zástupkyně pak na výslechu pouze tří svědků. Hlavní líčení bylo odročeno na dny 16. až 17. 6., 21. až 23. 6., 13. až 14. 9., 21. až 23. 9., 5. až 7. 10.