45 C 146/2020-23 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 7. 2020 domáhá u zdejšího soudu na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 19. 11. 2014 (dále jen„ smlouva“) mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], se sídlem [adresa], 14 [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ společnost“). Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky společnosti (dále jen„ VOP“). K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím prostředků na dálku s tím, že zápůjčka ve výši 3 000 Kč byla žalované poskytnuta odesláním finančních prostředků na jí uvedené číslo bankovního účtu v žádosti o poskytnutí zápůjčky. Žalovaná se zavázala ji vrátit nejpozději do 21. 12. 2014. Žalovaná se však dostala do prodlení s vrácením zápůjčky, společnost tedy evidovala za žalovanou dluh na jistotě ve výši 3 000 Kč. Tento dluh společnost postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 na žalobkyni. Žalovaná byla upomínkou ze dne 16. 4. 2020 vyzvána k úhradě dluhu, avšak dosud ničeho neuhradila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Zdejší soud věc rozhodl dle § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, žalobkyně výslovně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaná konkludentně podle § 101 odst. 4 o. s. ř., když nereagovala na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Jelikož je předmětem tohoto řízení nárok na zaplacení částky nižší, než je 10 000 Kč, a odvolání tak proti tomuto rozsudku není dle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, obsahuje odůvodnění ve shodě s § 157 odst. 4 o. s. ř. toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 4. Soud ve věci zjistil z důkazů a tvrzení žalobkyně, neboť žalovaná byla v řízení nečinná, následující skutečnosti. Z čl. 3 VOP vyplývá, že se úvěrová smlouva považuje za uzavřenou a akceptovanou ze strany [právnická osoba] ve chvíli, kdy klient obdrží výši úvěru, o kterou žádal na základě úvěrové smlouvy. Ze Smlouvy a příkazu k úhradě ze dne 19. 11. 2014 se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované částku ve výši 3 000 Kč, splatnou dne 21. 12. 2014. Součástí smlouvy je také potvrzení o předání peněžité částky. Fakturou [číslo] bylo prokázáno, že společnost fakturovala žalované částku 3 000 Kč splatnou ke dni 21. 12. 2014. Soud dále ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze [právnická osoba] na žalobkyni. O této skutečnosti byla žalovaná informována v dopise ze dne 18. 1. 2018, dopis byl žalované dle doloženého podacího archu odeslán dne 26. 1. 2018. Upomínkou ze dne 2. 4. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ustanovení § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. 7. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Soud uzavřel, že žaloba byla podána po právu. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z., na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky v dojednané výši. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky s dohodnutým úrokem žalobkyni vrátit, avšak svůj závazek porušila. V průběhu řízení se žalovaná ve věci nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nesporovala, a tudíž ani netvrdila, že by jí uvedený dluh nevznikl nebo jej již zcela nebo zčásti uhradila. Soud proto vycházel ze skutkových tvrzení žalobkyně a ze žalobkyní předložených důkazů. Z uvedených důvodů soud žalobě zcela vyhověl. 10. Žalobkyně dále dle § 1970 občanského zákoníku požaduje zákonný úrok z prodlení, a to pouze z pohledávky ve výši 1324,9 Kč, nikoliv z celé jistiny, přičemž soud neměl důvod tomuto požadavku nevyhovět. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, jelikož žalobkyně měla ve věci plný úspěch a současně doložila, že žalované zaslala ve smyslu ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. výzvu k plnění v požadované výši. Náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, dále odměna advokáta dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, zaslání předžalobní upomínky a podání žaloby ve výši 600 Kč, paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhlášky a 21% náhrada DPH, jejímž je zástupkyně žalobkyně plátcem.