12 C 177/2018-440 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou ze dne 29. 8. 2018 se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky 680 516,20 Kč coby náhrady újmy za nesprávný úřední postup exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka], [exekutorský úřad], v exekuci vedené pod sp.zn. [číslo jednací]. Žalobkyně uvedla, že jí vznikla majetková i nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora, tedy vedlejšího účastníka, který dne 19. 2. 2014 vydal exekuční příkaz č.j. [číslo jednací], kterým rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně coby manželky povinného. V provádění tohoto způsobu exekuce srážkami ze mzdy exekutor pokračoval i po 30. 6. 2015, a to navzdory nabytí účinnosti novely zákona č. 120/2021 Sb., exekuční řád (novela provedena zákonem č. 139/2015 Sb.), podle níž není provádění exekuce srážkami ze mzdy manžela povinného od 1. 7. 2015 přípustné. Ačkoliv měl vedlejší účastník zákonnou povinnost zrušit exekuční příkaz a nařízený způsob vedení exekuce zastavit, v exekuci přesto pokračoval. V provádění exekuce pokračoval exekutor i po rozvodu manželství žalobkyně a povinného manžela, k němuž došlo rozsudkem [název soudu] ze dne 16. 3. 2016. Jelikož exekutor nezrušil exekuční příkaz a v protiprávním vedení exekuce pokračoval, domáhala se žalobkyně zastavení exekuce. Dne 3. 8. 2017 rozhodl [název soudu] usnesením č.j. [číslo jednací] tak, že se exekuce v části, kde bylo rozhodnuto o jejím provedení srážkami ze mzdy žalobkyně, exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 19. 2. 2014, zastavuje. [název soudu] v daném rozhodnutí poukázal na to, že způsob vedení exekuce není od 1. 7. 2015 možný, tedy že je v rozporu s exekučním řádem. Zmíněné rozhodnutí [název soudu] nabylo právní moci až dne 29. 11. 2017. Exekutor však v provádění zastavené exekuce pokračoval a exekuční příkaz zrušil až usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které nabylo právní moci dne 12. 2. 2018, a to na základě výslovné výzvy žalobkyně, aby protiprávního jednání zanechal. 2. Žalobkyně dále uvedla, že exekutor měl zákonnou povinnost zrušit exekuční příkaz již od 1. 7. 2015. Žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka v tom, že nezrušil exekuční příkaz, který byl po 1. 7. 2015 nezákonný. Za dobu, kdy probíhala exekuce protiprávně, bylo ze mzdy žalobkyně strženo celkem 312 697 Kč, čímž jí vznikla škoda. 3. Žalobkyně dále požadovala odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka. Žalobkyně uvedla, že po celou dobu protiprávně vedené exekuce pracovala jako učitelka na základní škole, přičemž oprávněnému nic nedluží, vymáhaný dluh je dluhem jejího bývalého manžela. Za dané situace tedy žalobkyně nebyla dlužníkem oprávněného ani manželkou povinného a dostala se nezákonnou svévolí exekutora na dobu více než 2,5 roku do majetkové nouze, pročež velkou část její mzdy exekutor protiprávně strhával a žalobkyně tak musela vyjít z mála. To představovalo výrazný zásah do života žalobkyně, za což požadovala zadostiučinění ve výši 10 000 Kč za každý měsíc nezákonně vedené exekuce, tj. celkem 320 000 Kč za 32 měsíců. Žalobkyně dále požadovala náhradu nákladů, které musela vynaložit na to, aby se bránila nesprávnému úřednímu postupu vedlejšího účastníka. Tím jí vznikly náklady na právní zastoupení ve výši 47 819,20 Kč, jejichž náhrady se žalobkyně rovněž domáhala. 4. V podání ze dne 25. 9. 2018 žalobkyně doplnila, že nezákonná exekuce vedená proti žalobkyni vedla k výraznému snížení její životní úrovně, kdy jí bylo od července 2015 do prosince 2017 nezákonně strháváno v průměru více než 10 000 Kč měsíčně, což je pro žalobkyni, která byla učitelkou na základní škole, velmi vysoká částka. Po zmíněnou dobu žalobkyně musela vyjít s nejnižším stanoveným minimem, které nelze postihnout v rámci exekuce, a tomu musela přizpůsobit svou životní úroveň. To pro žalobkyni představovalo zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyni měsíčně zůstalo k dispozici cca 13 000 Kč, přičemž 8 000 Kč činil nájem bytu, reálně tedy žalobkyně musela přežívat z částky 5 000 Kč měsíčně, čemuž musela přizpůsobit celý svůj život, své stravování, oblékání, společenské aktivity i využití volného času. Žalobkyně si nemohla pořídit auto (její auto bylo ještě za trvání manželství v exekuci prodáno), v důsledku čehož byla velmi omezená v tom, kam mohla cestovat, ať již na běžné nákupy, návštěvy známých či na víkendové výlety. Žalobkyně nemohla po dobu nezákonně vedené exekuce jezdit na dovolenou ani řešit mimořádné situace. Když se jí rozbila pračka, tak si nemohla koupit novou, ale nakonec musely pomáhat děti. Žalobkyně se tedy cizí vinou dostala do životní situace, kdy si nebyla schopna obstarat základní ani věci v domácnosti, pokud náklady na ně převyšovaly pár set korun. 5. Usnesením ze dne 7. 3. 2019 bylo řízení zastaveno co do nároku na náhradu škody ve výši 312 697 Kč a náhradu škody ve výši 47 819,20 Kč pro nezaplacení soudního poplatku. 6. V podání ze dne 4. 6. 2019 se vyjádřila žalovaná a učinila nesporným, že u ní žalobkyně uplatnila své nároky dne 15. 3. 2018. Žalovaná o žádosti rozhodla stanoviskem ze dne 15. 6. 2018, kterým žádosti nevyhověla. Žalovaná má za to, že v dané věci chybí odpovědnostní titul. Dle žalované z novelizovaného znění občanského soudního řádu a exekučního řádu nevyplývá žádná zákonná povinnost soudního exekutora podrobit jím vydané exekuční příkazy přezkumu jejich přípustnosti. Jsou to naopak účastníci exekučního řízení, kteří jsou aktivně legitimováni k podání návrhu na zastavení exekuce a kteří se s ohledem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt mají brát o svá práva. Žalobkyně však důvody k zastavení exekuce namítla až v jejím odvolání podaném dne 19. 8. 2016. Žalovaná proto navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. 7. V podání ze dne 23. 9. 2020 žalobkyně odkázala na § 46 odst. 1 exekučního řádu, dle něhož je soudní exekutor povinen postupovat rychle, účelně a zároveň dbát ochrany a práv účastníků i třetích osob. Výhradním oprávněním soudního exekutora je, aby v každém konkrétním případě posoudil, jakým způsobem bude exekuce provedena. Povinnost exekutora dbát ochrany práv účastníků a třetích osob dotčených jeho postupem se vztahuje na celé exekuční řízení. Vedlejší účastník tedy byl povinen s ohledem na své postavení úřední osoby přezkoumávat, zda jsou jím vydané exekuční příkazy v souladu se zákonem, tedy měl přezkoumat i to, zda v případě žalobkyně není provádění exekuce po 1. 7. 2015 nezákonné. Exekutor má zároveň povinnost zrušit nezákonný exekuční příkaz. Dle žalobkyně není v právním státě přípustné, aby účastníci řízení upozorňovali orgány veřejné moci na změnu právní úpravy a na důsledky z toho plynoucí, a nelze po účastnících požadovat, aby kontrolovali, zda orgán veřejné moci postupuje v souladu se zákonem. Nadto žádné pochyby o nutnosti zrušit exekuční příkaz nemohly nastat poté, co dne 16. 3. 2016 došlo k rozvodu manželství, o čemž žalobkyně informovala vedlejšího účastníka v návrhu na zastavení exekuce ze dne 13. 6. 2016. Žalobkyně dále uvedla, že ze strany penzijní společnosti byla na účet vedlejšího účastníka uhrazena částka 29 191 Kč dne 29. 7. 2016. Zmíněná částka byla stržena neoprávněně, stejně jako v případě srážek ze mzdy. 8. V podání ze dne 25. 9. 2020 se ve věci vyjádřil vedlejší účastník, který navrhl zamítnutí žaloby. Vedlejší účastník uvedl, že žalobkyně měla po celou dobu řízení možnost podat návrh na odklad či zastavení provedení exekuce, což neučinila. Výplata plnění tak zjevně byla způsobena spoluzaviněním žalované, která nevyvinula žádnou procesní aktivitu k tomu, aby byla škoda bezpečně odvrácena. Tvrzenou nemajetkovou újmu si tedy žalobkyně svou procesní pasivitou způsobila sama. 9. Dne 29. 9. 2020 se ve věci konalo jednání, během něhož byla žalobkyně poučena a vyzvána dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k nemajetkové újmě. 10. V podání ze dne 29. 10. 2020 žalobkyně uvedla, že jí vznikla nemajetková újma v důsledku nezákonného způsobu při vedení exekuce, kdy tak musela žít po dobu 2,5 roku s minimem prostředků, které jí ze zákona nemohlo být zabaveno. Postup vedlejšího účastníka zásadním způsobem ovlivňoval každodenní život žalobkyně, kdy jí na běžné náklady, s výjimkou nájmu, zbývala částka necelých 6 000 Kč. Žalobkyně musela vyloučit jakékoliv výdaje, které nebyly nezbytně nutné. Její život se tak prakticky omezil pouze na práci a aktivity, do kterých nebylo nutné investovat. Žalobkyně se nemohla věnovat svým koníčkům. Při nakupování musela neustále hlídat, které položky si může dovolit, přičemž si nemohla pořizovat praktické věci do domácnosti. Neměla dostatek prostředků pro případ jakékoliv mimořádné situace a musela hledat v takových situacích pomoc u rodiny či přátel. To bylo pro žalobkyni velmi pokořující a stresující. Žalobkyně žila v neustálé nejistotě, zda jí