19 C 276/2015-853 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce původně domáhal po žalované zaplacení několika nároků na náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v trestním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] před Krajským soudem v Českých Budějovicích a z nesprávného úředního postupu v řízení témž. Nároky rozdělil na částku za znalecký posudek v částce 348 000 Kč, obhajné v částce 261 239 Kč, ušlý zisk v částce 745 173 Kč, 5 000 000 Kč podílu na zisku společnosti jakožto ušlého zisku, 406 650 Kč náhrady přiměřeného zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu a částky 15 000 000 Kč jakožto újmy nemajetkové z titulu nezákonného rozhodnutí. Svůj nárok předběžně u žalované uplatnil [datum], když žalovaná žádosti žalobce nevyhověla ani zčásti. Žalobce popisoval vedení trestního řízení zahájeného proti jeho osobě a následné vydání rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z [datum], který nabyl právní moci [datum], kdy byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. e) trestního řádu z důvodu, že zanikla trestnost činu. Délka trestního řízení vedeného proti jeho osobě byla 8 let a 6 měsíců. Žalobce poukazoval na závažnost trestné činnosti, ze které byl obviněn, sazbu, která mu hrozila, a délku vedení trestního řízení a taktéž především zásahy do osobnostních sfér, které v žalobních tvrzeních popsal. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu, ve svém vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nákladů obhajoby za první dovolání a na náhradu ušlého zisku a nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Nespornou skutečností učinila předběžné uplatnění nároku žalobce u žalované [datum] dle zákona č. 82/98 Sb. s tím, že nárokům nevyhověla ani zčásti. Z počátku sporovala vydání nezákonného rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání, když ke konečnému rozhodnutí ve věci zproštění klienta došlo z důvodu zániku trestnosti. Následně se žalovaná vyjadřovala k jednotlivým dílčím nárokům na náhradu škody, případně přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které ani zčásti neseznala důvodnými. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pokud jde o nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu, shledala dostačujícím. Žádala proto žalobu v plném rozsahu zamítnout. 3. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu čj. [číslo jednací] dne [datum rozhodnutí], kterým soud vyhověl žalobě co do částky 715 489 Kč, zamítl žalobu co do zbytku částky žalobou žádané, ve výši 21 045 573 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pod výrokem I. přiznal dílčí nároky na částku náhrady škody za zpracované znalecké posudky v rámci řízení v částce 348 000 Kč, částku 261 239 Kč obhajného, částku 56 250 Kč jakožto náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu a částku 50 000 Kč jako částku přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu vydání nezákonného rozhodnutí. Ve věci bylo podáno včasné odvolání žalované, o kterém rozhodoval následně Městský soud v Praze rozhodnutím č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým zrušil vyhovující výrok I. rozsudku soudu I. stupně co do částky 348 000 Kč (týkající se náhrady nákladů za zpracované znalecké posudky) a dále změnil výrok II. pokud jde o zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do částky 22 500 Kč, když tuto částku navíc přiznal jako náhradu přiměřeného zadostiučinění žalobci z titulu nesprávného úředního postupu, taktéž zrušil výrok II., zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do náhrady ušlého zisku žalobce z funkce jednatele 745 173 Kč, a soud I. stupně zavázal, aby postupem dle ustanovení § 118a o.s.ř. žalobci uložil doplnění skutkových tvrzení a důkazů k tomuto nároku. Po podaném dovolání ve věci rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým rozsudek Městského soudu v Praze z [datum] v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum] co do částky 261 239 Kč zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, jinak dovolání odmítl. Ve svém závazném právním názoru uvedeného v odůvodnění předmětného rozhodnutí uvedl, že je nutno se věnovat důvodu zproštění obžaloby, v konkrétním případě, když uvedl, že zde v projednávaném případě byl zřejmě nesprávně vydán zprošťující rozsudek podle § 226 písm. e) trestního řádu, namísto zastavení řízení podle § 223 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a není důvod nahlížet na trestní řízení jinak, než jako na jeho zastavení z důvodu promlčení trestního stíhání. V tomto případě dále dovodil, že odškodnění není vyloučeno, ale aby nedošlo k odškodnění skutečných pachatelů, což by odporovalo dobrým mravům a obecnému chápání spravedlnosti (poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), je nutno zjistit, zda byla žalobci dána možnost domoci se skončení řízení pro něj z příznivějších důvodů, tedy zda trval na projednání věci, aby dosáhl své rehabilitace, neboť až po vyčerpání prostředků nápravy (viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. [ústavní nález]) lze hodnotit v kompenzačním řízení jednotlivé nároky. Uvedl, že náhrada škody je vyloučena v případech, kdy trestní stíhání je zastaveno ovšem se závěrem, že trestně stíhaný se dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, přičemž formální kvalifikace trestného činu není důležitá, neboť naopak jsou všechny orgány vázané skutkovým vymezením postihovaného jednání. Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání proto neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestní jednání substituované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Závěrem Nejvyšší soud tedy uvedl, že neskončilo-li trestní stíhání odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody dle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je trestní stíhání zaměřeno, kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky toliko podle výsledků trestního stíhání, ale je vždy třeba zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky článku 2 odst. 2 a článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Po vydaném rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze, čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. co do částky 261 239 Kč zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí pak rekapituloval, že po zásahu dovolacího soudu zůstal předmětem řízení nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním řízení v částce 261 239 Kč, nárok na zaplacení částky 348 000 Kč, kterou měl žalobce vynaložit za znalecké posudky, jakož i nárok na náhradu škody ušlé odměny jednatele ve výši 745 173 Kč, ohledně níž zrušil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně. Soudu I. stupně ve smyslu závazného právního názoru soudu nejvyššího pak uložil, aby zkoumal v případě těchto nároků, zda původní trestní řízení vedené proti žalobci nebylo zahájeno, respektive vedeno, svévolně; v případě, že by takový svévolný postup orgánů činných v trestním řízení byl shledán, vzniklo by žalobci právo na náhradu škody. Pokud by však shledán nebyl, nelze s ohledem na to, že řízení bylo zastaveno, respektive žalobce byl zproštěn obžaloby nikoliv proto, že by se skutku nedopustil, ale z důvodu promlčení trestné činnosti, nárok na náhradu škody žalobci přiznat. Nad rámec toho pak bylo taktéž na žalobci, aby doplnil, zda se domáhal po vydání zprošťujícího rozsudku vydání rozsudku pro něj z příznivějšího důvodu, než který byl uveden v rozsudku původním, a to poukazem na skutečnost, že příznivější jsou podle okolností případu zejména důvody pro zproštění dle § 226 písm. a), b) a c) trestního řádu oproti důvodům podle § 226 písm. d) a e) trestního řádu. Zopakoval pak závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho rozhodnutí, že právo na náhradu škody má pouze ten, kdo si obvinění sám nezavinil, takové právo potom nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, přičemž mezi důvody, které nastaly až dodatečně po spáchání trestného činu nespadá zánik trestní odpovědnosti z důvodu promlčení, které odůvodňuje zastavení trestního stíhání. Obviněný může potom dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější. Pokud by tedy bylo postaveno najisto, že trestní stíhání bylo proti žalo