22 C 241/2021-29 — Obvodní soud pro Prahu 2

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně se po žalovaných domáhá shora uvedené částky. V žalobě tvrdí, že uzavřela dne 19. 12. 2019 s žalovanou 1) smlouvu úvěru č. 232882575, na základě které poskytla žalované 1) úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaná 1) se jej zavázala splatit v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 6 250 Kč. Ručitelským prohlášením č. 232882575 ze dne 19. 12. 2019 se žalovaný č. 2 jakožto ručitel zavázal, že uspokojí dluhy žalované 1) vyplývající ze smlouvy o úvěru, pokud žalovaná 1) své dluhy nesplní. Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) úvěr řádně a včas nesplácela, žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaní tak žalobkyni dluží částku 233 735,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 30 % p.a. od 29.07.2021 do zaplacení. Žalovaní v podání dne 23. 11. 2021 oba žalovaní. Žalovaná 1) jako dlužník a žalovaný 2) jako ručitel dluh výslovně uznali. V podání ze dne 21. 2. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 40 000 Kč, neboť tuto částku žalovaní dne 7. 1. 2022 žalobkyni uhradili a navrhla vydání rozsudku pro uznání. Dle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Podle § 153a odst. 4 o. s. ř. jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. Na základě shora uvedených skutečností je zřejmé, že postupem podle § 114b o. s. ř., že žalovaní nárok uznali, soud proto rozhodl podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Nejedná se rovněž o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír. Při právním hodnocení věci dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z níž vzešel závazek žalobkyně (úvěrujícího) poskytnout žalovaným (úvěrovanému) peněžní prostředky do určité částky a žalovaná 1) se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, přičemž žalovaná tuto svou povinnost nesplnila. Žalovaný 2) odpovídá za uhrazení dluhu společně s žalovanou 1) z titulu ručení dle § 2018 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí dle § 96 odst. 2 věta první o. s. ř. zastavil a ve zbylé části žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 55 620,40 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 350 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 233 735,96 Kč sestávající z částky 9 260 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. (převzetí a příprava zastoupení, zaslání předžalobní upomínky, podání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 38 240 Kč ve výši 8 030,40 Kč. Soud žalovaným prodloužil lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť nárok nepopírali, projevili vůli závazek uhradit a jedná se již o vyšší sumu.