29 C 167/2015-621 — Obvodní soud pro Prahu 2

I. Základ sporu 1. Žalobce se svojí žalobou původně domáhal zaplacení majetkové škody ve výši 3 764 732,72 Kč. Později - po částečných zpětvzetí žaloby - pak částky ve výši 3 240 684,34 Kč (řízení bylo zastaveno co do částky 382 853 Kč pravomocně ke dni 11. 6. 2016 a co do částky 141 195,38 Kč pravomocně ke dni 9. 1. 2020). Svůj nárok odůvodnil tím, že se jedná o majetkovou škodu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora [celé jméno žalovaného] (tj. druhým žalovaným). 2. V projednávané věci je rovněž podstatné, že tento rozsudek je již třetím pokusem soudu prvého stupně o vypořádání se s meritem věci, když předcházející rozhodnutí, tj. rozsudek ze dne 6. 6. 2016, č. j. 29 C 167/2015 – 129, a ze dne 14. 5. 2020, č. j. 29 C 167/2015 – 485, byla zrušena, a to usnesením Městského soudu v Praze dne 16. 11. 2016, č. j. 69 Co 273/2016-209, když toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2769/2017 – 261, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2021, č. j. 21 Co 322/2020-536. 3. Dlužno poznamenat, že předchozími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu již bylo postaveno najisto, že se druhý žalovaný (soudní exekutor [celé jméno žalovaného]) dopustil nesprávného úředního postupu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2769/2017 – 261). Zdejší soud tak považuje již za nadbytečné k opakující se argumentaci žalovaných se blíže zabývat otázkou nesprávného úředního postupu. Jinak řečeno, v projednávané věci je dána jedna ze tří podmínek vyžadovaných zákonem pro vznik odpovědnosti žalovaných, a to sice existence odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu). Úkolem soudu prvého stupně tak v projednávané věci je vypořádat se s existencí dalších podmínek (vznik škody, příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a způsobenou škodou). Zaměřit se přitom je třeba zejm. na otázku možné spoluodpovědnosti žalobce za vzniklou škodu a výši žalovaného nároku, tak jak k tomu prvostupňový soud zavázal soud odvolací svým druhým zrušujícím rozhodnutím (viz bod 73 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2021, č. j. 21 Co 322/2020-536). 4. Zdejší soud přitom připomíná, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý stranami uplatněný argument. Podstatné je posouzení jádra případu a poskytnout odpověď na základní námitky, které v sobě mohou konzumovat i odpověď na námitky dílčí a související (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17). II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření 5. Žalobce ve své žalobě uváděl, že podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 1. 12. 2009 návrh na nařízení exekuce pro zaplacení částky ve výši 3 020 000 Kč s příslušenstvím proti povinnému [jméno] [příjmení]. Exekuční soud pak usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] návrhu vyhověl a nařídil exekuci, kdy provedením exekuce pověřil druhého žalovaného. Druhý žalovaný vydal exekuční příkaz dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], prodejem nemovitostí v režimu společného jmění manželů povinného [příjmení], a téhož dne vydal exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] ke zřízení exekutorského zástavního práva, když povinný se později dostal do insolvence a byl na něho prohlášen konkurs. Žalobce podal insolvenční přihlášku své pohledávky dne 22. 2. 2012, z prodeje nemovitostí byl získán výtěžek, který byl rozvržen mezi jednotlivé věřitele s tím, že pohledávka žalobce byla uspokojena pouze v částce 102 732 Kč. V důsledku toho pak zůstala neuspokojena pohledávka ve výši 3 764 732,72 Kč. 6. Žalobce ve své žalobě dále uváděl, že pouze a jedině v důsledku nesprávného úředního postupu druhého žalovaného, který nepostupoval bezodkladně, když došlo k zajištění pohledávky žalobce za povinným zřízením exekutorského zástavního práva až 5. 12. 2011 (ačkoliv byl druhý žalovaný pověřen provedením exekuce již v dubnu 2010), byla žalobci způsobena újma. Jinak řečeno, podle žalobce plat druhý žalovaný nejednal bez zbytečného odkladu, čímž došlo k tomu, že žalobce byl předstižen v pořadí relevantním pro uspokojení jeho pohledávky jinými zajištěnými věřiteli, a to konkrétně zajištěným věřitelem [číslo] [jméno] [příjmení], kdy jeho pohledávka později byla uspokojena ve výši 3 697 838,50 Kč a zajištěným věřitelem [jméno] [příjmení], kdy došlo k později uspokojené pohledávce ve výši 4 410 506,39 Kč a ve výši 700 000 Kč. Právní účinky zřízení exekutorského zástavního práva ve prospěch [jméno] [příjmení] nastaly ke dni 9. 8. 2011 a tytéž účinky ve prospěch [jméno] [příjmení] ke dni 15. 10. 2011. 7. Žalobce dále doplnil, že vedl v této souvislosti proti [jméno] [příjmení] ještě jednu exekuci pro pohledávku ve výši 382 853 Kč, když návrh na nařízení této exekuce byl podán o rok později než v případě druhého žalovaného, a to dne 27. 12. 2010, usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora vydal OS pro [část Prahy] [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], usnesení bylo doručeno exekutorovi dne 12. 5. 2011 a dne 13. 5. 2011 exekutor vydal exekuční příkazy prodejem nemovitých věcí a zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. V tomto případě exekutorské zástavní právo bylo ihned zapsáno do katastru nemovitostí a vymáhaná pohledávka byla žalobci uhrazena včetně nákladů právního zastoupení a nákladů exekuce. 8. Nesprávný úředního postup druhého žalovaného, spočívající v opožděném zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitostem [jméno] [příjmení], je tak dle žalobce třeba považovat za protiprávní jednání, v důsledku kterého u žalobce došlo ke vzniku škody v nezaplacení přihlášené pohledávky v celkové nyní žalované částce, k čemuž došlo v příčinné souvislosti právě s jednáním druhého žalovaného. Žalobce pak v daném případě spatřuje solidární odpovědnost prvního a druhého žalovaného, když druhý žalovaný je v postavení osoby pověřené státem vykonávat exekutorskou činnost, kdy vzhledem k tomu, že exekutorská agenda je organizována a koordinována první žalovanou, je zde dána solidární odpovědnost. 9. Žalobce vyzval první žalovanou k náhradě majetkové škody dopisem ze dne 4. 12. 2014, kdy žádost byla doručena prvnímu žalovanému 5. 12. 2014. Z těchto důvodů pak žalobce rovněž požadoval přiznání úroku z prodlení v zákonné výši od 6. 6. 2015 s poukazem na plynutí šestiměsíční zákonné lhůty pro projednání nároku. 10. První žalovaná ve svém vyjádření nárok neuznala, když na straně exekutora nedošlo k porušení zákona, a nedošlo tak naplnění podmínek pro úspěšnost žaloby. Dále ve svých podáních vznesla řadu dílčích námitek, které se týkaly výše způsobené škody, jakož i otázky příčinné souvislosti mezi způsobenou škodou a nesprávným úředním postupem (blíže viz část V. tohoto rozsudku, kde jsou jednotlivé námitky vypořádány). 11. Druhý žalovaný pak ve svých opakovaných vyjádření, že nárok žalobce neuznal, když jednak zřízení exekutorského zástavního práva v rozhodném období nebylo povinností soudního exekutora, z těchto důvodů exekutor nejednal protiprávně. Žalobce pak kdykoliv mohl podat návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitosti. Dále dle druhého žalovaného nemovitosti byly prodány pod cenou. Kdyby byly prodány v ceně vyšší, byla by pohledávka žalobce zcela uspokojena. Obrana druhého žalovaného směřovala ke skutečnosti, že žalobce se měl domáhat zaplacení dlužné částky po všech žalovaných v trestním řízení, tyto řádně nevymáhal proti všem v úvahu přicházejícím subjektům. Dále druhý žalovaný brojil proti výši dlužné částky s tím, že tato částka je požadována v rozporu s hmotným právem, kdy žalobce požaduje úroky z úroků. Přijatá plnění pak započítává na příslušenství pohledávky. Dle druhého žalovaného jistina pohledávky může tvořit nanejvýš 1 400 000 Kč, ostatní žalované částky jsou již jen úroky z prodlení, kdy i z těchto úroků z prodlení žalobce požaduje znovu úroky z prodlení, což druhý žalovaný považuje za nepřípustné. 12. Podáním ze dne 18. 5. 2016 žalobce omezil žalobu o částku 382 853 Kč s příslušenstvím, která mu byla v rámci insolvenčního řízení vedeného proti povinnému [jméno] [příjmení] vyplacena. 13. Jak bylo uvedeno shora, v projednávané věci byl dne 6. 6. 2016 soudem I. stupně pod č. j. 29 C 167/2015 – 129 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce byl rozsudek soudem II. stupně dne 16. 11. 2016 pod č. j. 69 Co 273/2016 – 209 zrušen. Odvolací soud přitom vyslovil závazný právní názor, podle kterého ze strany druhého žalovaného došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Podle dovolacího soudu totiž platí, že druhý žalovaný nepostupoval v namítaném exekučním řízení rychle a účelně. Odvolací soud rovněž ve svém zrušujícím rozsudku soudu I. stupně uložil, aby se zabýval otázkou vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, jakožto případnou spoluodpovědností ze strany