37 C 32/2023-73 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále též„ smlouva o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. 2. K tomu zdůraznila, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Rovněž uvedla, že byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. 3. V neposlední řadě žalobkyně zdůraznila, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to dne [datum]. Žalovaný se pak ve smlouvě zavázal zapůjčené peníze splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 1 757 Kč splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červen 2021. Zároveň se zavázal zaplatit úrok ve výši 64,61 % ročně. Žalovaný žalobkyni neplnil ničeho. Na předžalobní výzvu nijak nereagoval. 4. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání se nedostavil, ač byl řádně předvolán, ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Z důkazů provedených na jednání dne [datum] (in concreto ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, dodatků k této smlouvě, oznámení o schválení úvěru vč. dodejky, dokladu o vyplacení úvěru, formuláře hodnocení klienta, ověření v registru SOULUS, ověření v registru NRKI, karty klienta, oznámení o zesplatnění úvěru a předžalobní výzvy vč. podacího archu k předžalobní výzvě, a dále ze základních informací o klientovi a výpisu z bankovního účtu.), jakož i z nesporných tvrzení účastníků řízení má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný pak za celou dobu neuhradil žalobkyni ničeho. Žalobkyně proto dne [datum] přistoupila k zesplatnění úvěru s tím, že žalovanému poskytla 10 dní k plnění dlužné částky. Při zkoumání úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně výpisy z databází NRKI a [příjmení]. Informace získané od žalovaného pak žalobkyně zaznamenala ve formuláři hodnocení klienta. Z tohoto formuláře plyne, že žalovaný měl mít vlastní tvrzené příjmy ze zaměstnání ve výši 19 664 Kč (zaměstnavatel společnost [právnická osoba]) a výdaje na bydlení ve výši 3 384 Kč, na splátky ve výši 1 086 Kč a další nespecifikované výdaje ve výši 3 860 Kč. Žalobkyně pak žalovanému zaslala předžalobní výzvu, na kterou žalovaný nijak nereagoval. Zdůrazňuje se, že žalobkyně předložila soudu výpisy z účtu č. [bankovní účet]. Z těchto výpisů není patrné, kdo je vlastníkem dotčeného účtu. Je z nich ovšem patrné, že na dotčený účet převáděla [příjmení] [příjmení] [příjmení] (položka označená jako doplatky zaměstnanci) následující částky: dne [datum] částku ve výši 21 185 Kč, dne [datum] částku ve výši 18 904 Kč, dne [datum] částku ve výš 18 904 Kč a dne [datum] částku ve výši 13 297 Kč. 6. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Teprve s účinností od [datum] zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. 10. [název soudu] k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle [název soudu] neplatná. 11. I [název soudu] v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle [název soudu] [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý [název soudu] přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C - [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. 12. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález [název soudu] ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). 13. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách