45 C 229/2022-29 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou, došlou soudu dne 9. 8. 2022, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 16 966,32 Kč s příslušenstvím. Žalovaná uzavřela dne 23. 5. 2016 se společností [právnická osoba] Smlouvu o rychlé půjčce č. 2161041, v níž se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala, že tento úvěr splatí v pravidelných měsíčních splátkách spolu se smluvním úrokem ve výši 11,90 % p.a. a dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Protože žalovaná byla s úhradou dluhu v prodlení, přistoupila [právnická osoba] dne 10. 3. 2022 k zesplatnění dluhu. Žalovaná částka tak sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 14 516,32 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 204,32 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 521,85 Kč a z dlužných poplatků ve výši 2 450 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2022, resp. 29. 4. 2022. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. K jednání, které bylo nařízeno na den 9. 6. 2023, se žádný z účastníků nedostavil, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a požádala o projednání v její nepřítomnosti, žalovaná se z jednání neomluvila. Soud proto postupoval v souladu s § 101 odst. 3 OSŘ věc projednal bez přítomnosti účastníků na základě obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Na základě účastníky předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Dne 20. 5. 2016 učinila [právnická osoba] vůči žalované návrh na uzavření smlouvy o [příjmení] půjčce č. 2161041. Předmětem tohoto návrhu bylo poskytnutí finančních prostředků do výše 100 000 Kč s úrokovou sazbou 11,9 % ročně. Finanční prostředky měly být poskytnuty na účet číslo [bankovní účet] (zjištěno z tohoto návrhu smlouvy). Z akceptace návrhu této smlouvy pak soud zjistil, že [právnická osoba] odsouhlasila poskytnutí této půjčky dne 23. 5. 2016. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 10. 3. 2022 soud zjistil, že [anonymizováno] ve vztahu k žalované prohlásila poskytnutý úvěr za zesplatněný s tím, že vyčíslila dlužnou částku na sumu 17 692,49 Kč. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] a. s. z 29. 8. 2018 a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a. s. a žalobkyní 7. 5. 2022 soud zjistil, že pohledávky související s tvrzeným uzavřením smlouvy o půjčce, respektive se souvisejícím poskytnutím finančních prostředků žalované byly postupně postoupeny na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z 12. 5. 2022 a 27. 6. 2022 a z výzvy k úhradě dluhu z 27. 6. 2022 a přiložených dokladů o odeslání soud zjistil, že o postoupení pohledávky byla žalovaná informována a že byla vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vystaveného [právnická osoba] soud zjistil pouze obecné informace, jakým způsobem tato banka postupuje při ověřování úvěruschopnosti klientů, z tohoto dokumentu však soud nemohl učinit konkrétní zjištění, jak bylo postupováno ve vztahu k osobě žalované. Z dokumentu nazvaného Věc: CBL soud pouze zjistil, že [právnická osoba] zjistila údaje o osobě žalované, ohledně jeho majetkových poměrů z tohoto dokumentu ničeho nevyplynulo. 5. Soud ve věci blíže nehodnotil ceník produktů a služeb pro soukromé osoby [právnická osoba] ani produktové podmínky pro osobní úvěry [právnická osoba] ani Všeobecné obchodní podmínky této banky, a to z důvodu, že viz níže, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, tedy nebylo třeba vyhodnocovat obchodní podmínky či další ujednání vázané na tuto neplatnou smlouvu. 6. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen„ ZSU“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. do 29. 4. 2022) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava ZSU, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 8. Dle shora citovaného § 87 ZSU (ve znění ke dni uzavření smlouvy) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listo