50 C 17/2023-44 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované úhrady částky 24 600 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 4. 2021. Žalobkyně uvádí, že pohledávku nabyla od společnosti [právnická osoba], která pohledávku nabyla od společnosti [právnická osoba] Pohledávka pak vznikla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřela [právnická osoba] se žalovanou dne 28. 4. 2021 a na základě této byl žalované původním věřitelem poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 600 Kč. Žalovaná své závazky ze smlouvy o úvěru neplnila, a to ačkoliv byla žalovaná ze strany žalobkyně o úhradu dlužných částek upomenuta upomínkou ze dne 10. 12. 2021, proto se žalobkyně domáhá výše uvedených částek s úrokem z prodlení z těchto částek od 29. 5. 2021, tedy den po konci lhůty splatnosti, do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti, nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věty první o. s. ř platí, že je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Dle § 96 odst. 3 a odst. 4 o. s. ř. pak platí, že jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. To však neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. 4. Podáním dne 17. 7. 2023 žalobkyně vzala částečně zpět žalobu co do částky 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 600 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení. Soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. 5. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 4. 2021 bylo zjištěno, že [právnická osoba] uzavřela s žalovanou smlouvu nazvanou o úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala zápůjčku splatit do 28. 5. 2021 spolu s odpovídající úrokem v celkové výši 4 600 Kč. Z výpisu z účtu [číslo] za období 28. 4. 2021 do 28. 4. 2021, č. výpisu 81, soud zjistil, že bylo na bankovní účet č. [bankovní účet] poskytnuta v 28. 4. 2021 platba ve výši 20 000 Kč s uvedením variabilního symbolu [číslo]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 4. 2021 uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], a dále ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [právnická osoba] a žalobkyní z 10. 12. 2021 soud zjistil, že žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku za žalovanou. Z vyrozumění o postoupení pohledávek z 19. 11. 2021 a 10. 12. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla o postoupení těchto pohledávek informována. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 11. 2021 a 10. 12. 2021 spolu s podacím lístkem ze dne 19. 11. 2021 a 10. 12. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a následně žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. 6. Ve stručnosti tak lze shrnout, že soud má za zjištěné, že původní věřitel [právnická osoba] poskytl na základě smlouvy pojmenované jako smlouva o úvěru žalované částku ve výši 20 000 Kč. Tato pohledávka byla původním věřitelem [právnická osoba] postoupena na společnosti [právnická osoba], která ji poté postoupila na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení dlužné částky. Z provedených důkazů nebylo možno učinit žádný závěr o tom, jak původní věřitel [právnická osoba] ověřoval úvěruschopnost žalované. 7. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 9. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 10. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - [číslo]). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). 11. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008