25 C 2/2026-23 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“) na základě niž poskytla žalovanému částku 85 000 Kč. Dle smlouvy měla žalobkyně nárok na zaplacení poplatku za každý den čerpání úvěru, tedy od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru, přičemž výše tohoto poplatku činí 156 406,26 Kč. Dále dle smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit sankci ve výši 500 Kč za každé jednotlivé prodlení s jednotlivou splátku, přičemž žalovaný se dostal do prodlení 12x, celkem tedy žalobkyně požaduje 6 000 Kč. Žalobkyně úvěr vyplatila dne , datum, na účet žalovaného. Žalovaný však dosud ničeho nesplatil.2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalovaný nárok neuznává v plném rozsahu. Dle žalovaného žaloba obsahuje nepravdivá a zavádějící skutková tvrzení a uplatněné částky neodpovídají skutečnosti. Žalovaný zejména namítal nepřiměřenost a neplatnost smluvních ujednání o poplatcích a sankcích, rozpor nároku s dobrými mravy, nesprávné a neprokázané vyčíslení žalované částky a spornost charakteru úvěru jako podnikatelského.3. Žalobkyně i žalovaný se k jednání nedostavili, ač byli řádně a včas předvoláni. Soud tak věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), čímž se obě strany zbavily možnosti být poučeny podle § 118a o. s. ř.4. Soud z předložených důkazů učinil závěr o skutkovém stavu následovně.5. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný byl ve smlouvě označen mimo jiné označen údaji podnikatele (IČO, adresa místa podnikání), úvěr byl uzavřen za účelem výlučně financování podnikatelských potřeb klienta, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Poskytnutá jistina činila 85 000 Kč, a žalovaný měl platit úrok za poskytnutí úvěru ve výši 0,7 % denně z poskytnuté a dosud nesplacené částky úvěru za každý den čerpání úvěru, úvěr měl být splacen v pravidelných měsíčních splátkách s fixní hodnotou 20 117,19 Kč, kdy první splátka byla splatná dne , datum, a poslední splátka splatná dne , datum, . Dále dle smlouvy měla žalobkyně nárok na zaplacení sankce ve výši 500 Kč za prodlení s každou jednotlivou splátkou.6. Z potvrzení o provedené platby bylo zjištěno, že jistina ve výši 85 000 Kč byla vyplacena na účet žalovaného.7. Soud při dokazování provedl výhradně listinné důkazy, neboť jiné důkazy nebyly stranami navrženy. Provedené důkazy spolu obsahově korespondují, vzájemně na sebe navazují a poskytují ucelený základ pro závěr o skutkovém stavu věci tak, jak je popsán výše, a současně v řízení nevyplynuly najevo žádné skutečnosti, které by věrohodnost těchto důkazů snižovaly. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro řízení.8. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval následující právní úpravu a učinil následující právní závěry:9. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku, v pozdějším znění (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle ustanovení § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.15. Podle ustanovení § 87 odst. 3 zákona spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.16. K otázce posouzení toho zda se jedná o podnikatelský nebo spotřebitelský úvěr se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2025, č. j. 20 Cdo 680/2025-240, ve kterém je uvedeno, že: „Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srovnej např. rozsudek ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, usnesení ze dne 23. února 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, usnesení ze dne 15. ledna 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024) uzavřel, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení "podnikatelské účely" a dále, že: „Nejvyšší soud dále v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, řešil, co je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský úvěr. Z toho vyplývá, že je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut.“17. Účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., neboť žalobkyně se na jejím základě zavázala poskytnout peníze, které se žalovaný zavázal sjednaným způsobem vrátit a zaplatit smluvní úrok. Soud se proto zabýval povahou úvěru uzavřeného mezi účastníky.18. K povaze toho, zda se jednalo o podnikatelský nebo spotřebitelský úvěr soud uvádí, že žalovaný je ve smlouvě označen údaji podnikatele (jako IČO a místo podnikání žalovaného) a ve smlouvě je uveden účel úvěru na podnikatelské potřeby žalovaného, ale tento účel je uveden pouze obecně, aniž by bylo zřejmé, na jaké konkrétní financování podnikatelských potřeb měl být úvěr uzavřen, případně na co konkrétně byl využit. Soud dodává, že ve světle judikatury Nejvyššího soudu je označení žalovaného pomocí údajů podnikatele jako IČO či místo podnikání a uvedení účelu úvěru jako na financování podnikatelských potřeb žalovaného pouze jakousi indicií, že se skutečně jedná o podnikatelský úvěr, nelze však bez prokázaní dalších konkrétních okolností, z kterých by bylo možno dovodit, že úvěr byl skutečně určen nebo využit na podnikatelské účely, bez dalšího uzavřít že se jedná o podnikatelský úvěr. Dále dle z judikatury vyplývá, že to je právě úvěrující (žalobkyně), kdo musí odstranit pochybnosti o účelu předmětné smlouvy. Žalobkyně však netvrdila, ani neprokazovala, že by žalovaný při uzavírání úvěru jednal v rámci své podnikatelské činnosti. S ohledem na to, že se žalobkyně na jednání nedostavila, a tedy nemohla být poučena po