20 C 565/2021-19 — Obvodní soud pro Prahu 3

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky představující nesplacenou jistinu úvěru. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] Právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 22. 2. 2019 smlouvu o úvěru (prostřednictvím webové stránky [webová adresa]), na jejímž základě byl žalovanému na bankovní účet poskytnut úvěr ve výši 2 000 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 24. 3. 2019. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci byli vyzváni, aby sdělili soudu v určené lhůtě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (ust. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a ust. § 115a o. s. ř). Žalobkyně ani žalovaný na výzvu soudu nereagovali a soud má tedy za to, že nemají proti postupu podle § 115a o. s. ř. žádné námitky. Soud tak věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a rozsudek veřejně vyhlásil. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nepřevyšuje částku uvedenou v § 202 odst. 2 o. s. ř. tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde o tzv. bagatelní řízení. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Z hlediska skutkového stavu věci soud zjistil, že dne 22. 2. 2019 byla na účet žalovaného poukázána částka 2 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 5. 2021. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: v poměrech projednávané věci, vycházeje z žalobkyní předložených důkazů, soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když v řízení nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru právě v té podobě, kterou žalobkyně předložila. Smlouva byla žalobkyní předložena bez podpisu žalovaného, neboť měla být uzavřena distančním způsobem. Dle výpisů z účtu byla na účet žalovaného poukázána částka 2 000 Kč. Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému tak bylo prokázáno, nicméně nebyl prokázán právní důvod (uzavření smlouvy, na jehož základě byla částka poskytnuta). Z takto žalobkyní předložených listinných důkazů nevyplývá nic jiného, než že žalovanému byla poskytnuta částka 2 000 Kč. Soud má za to, že v daném případě nebyl doložen kontraktační proces smlouvy o úvěru. Soud proto postupoval dle ust. § 2991 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán právní důvod, na jehož základě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, poukázal žalovanému částku 2 000 Kč, jedná se ze strany žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni uhradit. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl uhradit jistinu ve výši 2 000 Kč, žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaný dostal do prodlení s placením peněžitého závazku, uložil mu soud zároveň i povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení stanovený dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala přiznání úroků z prodlení od 25. 3. 2019, nicméně pokud soud výše konstatoval, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, pak nelze vyhovět žalobkyni ani co do požadavku na úroky z prodlení od 25. 3. 2019. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že:„ Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Z uvedeného vyplývá, že v daném případě se dluh stal splatným až učiněnou výzvou žalobkyní ze dne 16. 5. 2021, která byla žalovanému zaslána dne 16. 5. 2021 žalovaný měl plnit do 19. 5. 2021 (stanovená třídenní lhůta k plnění). Žalovaný je tudíž v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle současné účinné úpravy v ust. § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 16. 5. 2021 žalobkyně určila lhůtu do tří dnů, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem - žalobkyní (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní ale zákonnou lhůtu nezkracuje, když v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z., se za lhůtu bez zbytečného odkladu pro tento případ dá považovat lhůta v řádech dnů, soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty dané žalobkyní a přiznal jí úroky z prodlení od 20. 5. 2021 ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. Konečně soud má i s ohledem na obsah žalobních tvrzení za platné postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni tak, jak má na mysli ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého v řízení zcela úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Výše náhrady nákladů řízení odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 400 Kč, odměně advokáta za 2,5 úkonu právní služby dle ust. § 8 odst. 1 a 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 200 Kč, náhradě hotových výdajů za 3 úkony právní služby dle ust. § 14b odst. 5 písm. a), ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění – půl úkonu). Celkem náklady řízení činí 1 368 Kč.