11 C 185/2022-193 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2022 a doplněnou podáním ze dne 14. 4. 2023 (č. l. 176) se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky představující dle ní nárok za poskytnuté zdravotní služby pacientům – pojištěncům žalované za rok 2018. K odůvodnění žaloby uvedla, že je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví, přičemž zřízena byla za účelem poskytování zdravotních služeb na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 25. 11. 1990, č. j. OP-054-25 [číslo]. Žalobkyně odkázala na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR (zejména na nález ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a na nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16), dle nichž v podmínkách cenové regulace vydané úhradovou vyhláškou a omezené smluvní volnosti ve smyslu vyhlášky o rámcových smlouvách úhrada za poskytnuté zdravotní služby má odpovídat alespoň účelně vynaloženým nákladům za tyto služby při absenci jiných zdrojů financování poskytnutých služeb. Žalobkyně má za to, že v segmentu hospitalizační péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované tento požadavek na základě vyúčtování v roce 2018 splněn nebyl. Žalobkyně proto žádá doplacení částky 15 408 026 Kč za poskytnuté zdravotní služby ve formě hospitalizací pojištěnců žalované v roce 2018 vyčíslené jako rozdíl mezi reálnými náklady účelně vynaloženými za tyto služby a úhradou za tyto služby, neboť žalobkyně objektivně neměla a nemá jiných zdrojů financování těchto zdravotních služeb. 2. Žalobkyně dále uvedla, že mezi účastnicemi řízení byla dne 31. 3. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb 1NEM_00011, jejíž forma a obsah v podstatném ohledu vychází z vyhlášky o rámcových smlouvách i jejích příloh. Pro rok 2018 strany uzavřely úhradový dodatek č. NEM/2018 ve znění dodatku KOMPL/2018, ve kterém s odkazem na úhradovou vyhlášku pro rok 2018 byla stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok 2018. Na základě smlouvy a výše citovaného dodatku byla ze strany žalované v roce 2018 žalobkyni provedena ze strany žalované úhrada ve výši 293 017 570 Kč, z toho na akutní hospitalizační péči připadá 133 692 233 Kč. Okamžikem ročního vyúčtování zjistí žalobkyně existenci svého nároku vůči žalované z titulu povinnosti žalované uhradit rozdíl mezi skutečně vynaloženými náklady na poskytování zdravotních služeb a úhradami ze smlouvy o poskytování služeb. Žalobkyně v žalobě uvedla výpočet, jakým došla k žalované částce, zdůraznila, že v segmentu hospitalizační péče tento rozdíl představuje žalovanou částku, kalkulaci skutečně vynaložených nákladů rozvedla v části III. žaloby a výpočet zahrnula do tabulky, která je součástí žalobních tvrzení (č. l. 17). Žalobkyně dále poukázala na problémy ve zdravotnictví obecně a na nutnost udržovat v pohotovosti infekční kliniku s ohledem na pandemii Covid 19. 3. V replice ze dne 14. 4. 2023 a při jednání dne 25. 4. 2023 žalobkyně žalobní tvrzení rozvedla a doplnila o námitku absolutní neplatnosti mezi stranami uzavřeného úhradového dodatku v části cenového ujednání pro rok 2018 pro neurčitost. Uvedla, že došlo k porušení čl. III. odst. 3 písm. a) smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb [číslo], když provedená úplata v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 znemožňuje úhradu poskytnutých zdravotních služeb alespoň v rozsahu jejich nákladovosti. Pokud žalovaná uvádí, že k tomuto porušení nedochází z důvodu uzavření dohody o ceně mezi žalobkyní a žalovanou, kontruje žalobkyně, že není pravdou, že by se žalobkyně a žalovaná dohodly na určité výši úhrady, když se dohodly úhradovým dodatkem pouze na aplikaci předpisů pro účely provedení úhrady za poskytnuté zdravotní služby. Nad to úhradová vyhláška nebyla vyjednána v dohodovacím řízení, kdy pro řadu segmentů (např. segment hospitalizační lůžkové péče) došlo k nedohodě a úhradová vyhláška je tak v tomto smyslu autoritativním rozhodnutím státu. Žalobkyně od počátku tvrdí, že nebyla uzavřena dohoda o ceně a že tedy došlo k podřízení se zákonné regulaci. Pokud by měla smlouva a dodatky být vykládány jako obsahující ujednání o ceně, pak ujednání tak, jak jsou sjednána, vedou k jejich neplatnosti. Výklad předkládaný žalovanou pak není ani v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3951/2015 ze dne 25. 1. 2018), když neurčitá právní jednání nemohou zakládat povinnosti a současně soud není oprávněn nahrazovat projev vůle účastníků smlouvy. Dle názoru žalobkyně tedy žádný myslitelný způsob výkladu smluvních ujednání nemůže vést k závěru, že se smluvní strany na ceně dohodly. Současně dle žalobkyně tuto argumentaci podporuje fakt, že je cena odkazována na právní předpis, jehož změna je čistě v rukou veřejné moci oprávněné jej nejen vydat, ale také změnit, a to bez možnosti ovlivnění ze strany kterékoli smluvní strany. Také se tak stalo, nejen v roce 2016, kdy byla vyhláška změněna v důsledku zásahu Ústavního soudu České republiky, ale také v období covidové krize. Už jen z tohoto důvodu je zjevné, že proměnné vstupující do výpočtu ceny za poskytované zdravotní služby jsou nepředvídatelné ke dni uzavření smluvního vztahu a tato nepředvídatelnost tedy není způsobilá k obhájení tvrzení o uzavření dohody o ceně, když nemůže být platným cenovým ujednáním takové ujednání, které odkazuje na prováděcí předpis (v tomto případě úhradovou vyhlášku), která je v čase nestabilní. Žalobkyně má za to, že se nejedná o cenové ujednání, ale pouze o volbu regulace. Nepředvídatelné a na vůli stran nezávislé stanovení výše úhrady předpisem, který se každý rok pravidelně mění a současně není jednoznačné, že znění právního předpisu zůstane při uzavření dodatku k rámcovým smlouvám nezměněné, způsobuje, že byla uzavřena smlouva s absolutně neplatným ujednáním (ve významu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR). Neplatnost tohoto typu jsou pak soudy z úřední povinnosti nuceny přezkoumávat i bez návrhu. 4. Dále žalobkyně zdůraznila, že proferentem celého cenového ujednání je žalovaná a v pochybnostech by měl být použit výklad contra proferentem. Žalobkyně znovu zdůraznila, že nebyla uzavřena dohoda o ceně a došlo pouze k podřízení se zákonné regulaci. Cena je odkazována na právní předpis, jehož změna je čistě v rukou veřejné moci, stejně jako oprávnění ji měnit, a ke dni uzavření smluvního vztahu jsou proměnné vstupující do výpočtu ceny nepředvídatelné. Žalobkyně dále uvádí, že úhradová vyhláška pro rok 2018 v příslušném segmentu hospitalizační lůžkové péče nebyla výsledkem dohodovacího řízení, výše úhrady tak byla autoritativně určena veřejnou mocí. K neplatným ujednáním se tak nepřihlíží a je tedy věcí soudů, aby určily spravedlivou cenu za poskytnuté hrazené služby. Žalobkyně dále polemizuje s názorem zdejšího soudu a odvolacího soudu, že závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 ze dne 25. 2. 2021 lze aplikovat rovněž na rámcové smlouvy uzavírané dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., když žalobkyně spatřuje zásadní odlišnost mezi těmito rámcovými smlouvami a tzv. zvláštními smlouvami uzavíranými dle § 17a citovaného zákona. Pro rámcovou smlouvu na rozdíl od smlouvy zvláštní je stanovení ceny vycházející z dohody nebo nedohody v dohodovacím řízení a její podoba na rozdíl od zvláštní smlouvy je určena vyhláškou o rámcových smlouvách. Z ust. § 17a nevyplývá povinnost uzavřít regulovanou podobu smlouvy mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pojišťovnou. Toto ustanovení umožňuje pouze uzavřít zvláštní typ smlouvy, jejíž podoba není regulovaná, která nepodléhá dohodovacímu řízení a na níž, s ohledem na podobnou oblast, lze aplikovat úhradovou vyhlášku výhradně analogicky právě pro podobnost oblasti, nikoli z nutnosti tímto způsobem postupovat. Dle žalobkyně tak není pravdou, že by se s žalovanou na úhradě dohodla jak prostřednictvím vyhlášky (neboť dohodovací řízení skončilo nedohodou), tak dohodou (když došlo toliko k podřízení se regulaci). Žalobkyně dále rozvádí, že prokazatelně za rok 2018 skončila ve ztrátě, přičemž tato ztráta byla způsobena nedostatečnou úhradou ze strany žalované a obdobně ostatních pojišťoven, přičemž náklady na poskytnutou zdravotní péči byly vynaloženy ze strany žalobkyně hospodárně. Tyto služby mají být uhrazeny alespoň v rozsahu nutně vynaložených nákladů, když případná smluvní limitace v souladu s podzákonnými předpisy naplní princip protiústavnosti tehdy, když není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady na tuto péči, respektive znemožní dosažení přiměřeného zisku (v podrobnostech viz replika žalobkyně na č. l. 176 a žaloba). 5. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve vyjádření ze dne 24. 2. 2023 (č. l. 154) uvedla, že nárok žalobkyně nemá opodstatnění ani ve smlouvě ani v zákoně; odkaz na nálezy Ústavního soudu ČR považuje za nepřiléhavý, když tyto dopadaly na jinou skutkovou situaci. K věci samé ohledně nároku žalo