17 C 25/2021-193 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobou doručenou soudu 26. 1. 2021 se žalobci domáhali částky 28 245 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdci žalobců uplatnili restituční nárok výzvou ze dne 7. 10. 1992 a 23. 12. 1992 na vydání taxativně vypočtených pozemků, mj. pozemku PK [číslo] (nyní PK [číslo]; dle katastru nemovitostí parc. [číslo]) o výměře [výměra] v kat. ú., [část obce]. Žalovaný rozhodl dne 18. 12. 2019 tak, že žalobci nejsou oprávněnými vlastníky této nemovitosti, kterou nelze vydat podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě a přísluší jim náhrada. Dne 24. 12. 2020 vyzvali žalobci žalovaného k poskytnutí finanční náhrady, když mají za to, že výše náhrady by měla činit obvyklou cenu pozemku, která činí podle cenové mapy částku 28 245 000 Kč. 2. Žalovaný namítl nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobců a uvedl, že podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě může vyplatit pouze cenu podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. a v zákonné tříleté lhůtě. 3. Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěný následující skutkový stav (důkazy jsou uvedeny v textu kurzívou). 4. Z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2019 č. j. SPU 476078/2019 a opravného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2020 soud zjistil, že tímto bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky pozemku PK [číslo] (dle katastru nemovitostí parc. [číslo]) o výměře [výměra] v kat. ú., [část obce], který přešel na čsl. stát dne 9. 3. 1950 na základě Výměru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy č. j. 6243 XX/65-49 a přísluší jim náhrada. Žalobci [celé jméno žalobce] svědčí podíl 1/4, žalobci [celé jméno žalobce] podíl 3/16, žalobkyni [celé jméno žalobkyně] podíl 3/16, žalobci [celé jméno žalobce] podíl 3/24, žalobkyni [celé jméno žalobkyně] podíl 3/24, žalobkyni [celé jméno žalobkyně] podíl 3/24. Z odůvodnění daného rozhodnutí pak vyplývá, že žalobci při uplatnění svého nároku odkázali na knihovní vložky [číslo] na žádné z těchto knihovních vložek pozemek PK [číslo] nebyl zapsán. Až v roce 2018 bylo zjištěno, že pozemek PK [číslo] je zapsán na knihovní vložce [číslo] od roku 1956, v knihovní vložce [číslo] zápis chyběl. 5. Z výzvy ze dne 24. 12. 2020 soud zjistil, že touto žalobci vyzvali žalovaného k poskytnutí finanční náhrady, když mají za to, že výše náhrady by měla činit obvyklou cenu pozemku, která činí podle cenové mapy částku 28 245 000 Kč. Žalovanému byla doručena 25. 12. 2020, jak vyplývá z doručenky datové zprávy. 6. Z dopisu žalovaného ze dne 18. 1. 2021 soud zjistil, že tímto poučil žalobce o tom, že finanční náhradu může poskytnout pouze v ceně podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. 7. Z výměru ústředního národního výboru ze dne 9. 3. 1950 zn. 6243 XX/65-49 soud zjistil, že pozemek PK [číslo] přešel na stát výkupem společně s dalšími pozemky z důvodu tzv. nepřetržitého propachtování. O odvolání proti výměru rozhodlo Ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 10. 6. 1950 č. j. 26335/50 – IX/A 22 tak, že ho zamítlo. 8. Z písemného znaleckého posudku č. 11697 - 57 - 2022 ze dne 15. 7. 2022 vypracovaného znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, [celé jméno znalce], a jeho ústního podání při jednání soudu, soud zjistil, že pozemek PK [číslo] měl ke dni 9. 3. 1950 charakter role, podle regulačního plánu Velké Prahy z roku 1939 se pozemek nacházel v zemědělských plochách, i následným územním plánem byl řešen jako zemědělský. V roce 1945 i v roce 1953 se na pozemku nenacházely žádné porosty ani jiné součásti a příslušenství. Pozemek byl tedy oceňován jako zemědělský. Dle stavu k 9. 3. 1950 (ke dni přechodu na státu) a dle cenové vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 319/1990 Sb., jej znalec ocenil částkou 21 183,75 Kč. 9. Ze smlouvy o převodu pozemků z 6. 8. 2002, z návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem a z výpisu z katastru nemovitostí, obec Praha, kat. území [část obce], [list vlastnictví] soud zjistil, že pozemek parc. [číslo] byl žalovaným bezúplatně převeden jako náhradní pozemek za nevydané pozemky na [titul] [jméno] [příjmení], který je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku. 10. Ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 25. 5. 2018 a 31. 7. 2019 soud zjistil, že o vzniku parcely PK [číslo] chybí v knihovní vložce zápis, vznikla oddělením z parcely [číslo] jako nová parcela [číslo]. Z protokolu z ústního jednání ze dne 31. 10. 2019 a s tím spojené pozvánky z 9. 10. 2019 a doručenky od žalobců soud zjistil, že tímto pozemkový úřad oznamuje žalobcům, jakým způsobem došlo k tomu, že pozemek PK [číslo] byl převeden na třetí osobu. Důvodem byla skutečnost, že pozemek nebyl zapsán v žádné z knihovních vložek ([číslo]), na kterou oprávněné osoby při svém uplatnění restitučního nároku odkazovaly. Pozemek byl zapsán v knihovní vložce [číslo] v roce 1956, tato vložka však nebyla součástí žádného uplatněného restitučního nároku. Proto byla prověřena jako parcela bez restitučního nároku. Oprávněné osoby výslovně souhlasily s tím, že bude rozhodnuto, že nejsou oprávněnými vlastníky předmětného pozemku a že jim přísluší náhrada. 11. Z dalších provedených důkazů soud pro rozhodnutí ve věci potřebná skutková zjištění neučinil. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o.s.ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud neprováděl všechny navržené důkazy ve věci, když s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3772/2018-161 a 28 Cdo 2775/2021-109 byly ve věci již nadbytečné. 12. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2021 č. j. 28 Cdo 2775/2021-109 má soud za to, že aktivní legitimace žalobců je dána, neboť již byla pravomocně vyřešena rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2019 č. j. SPU 476078/2019, kterým bylo nejen stanoveno, že žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku, ale i to, v jakém rozsahu jim přísluší náhrada po jejich právních předchůdcích (původních účastnících správního řízení). 13. Na základě shora uvedeného tedy soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu. Žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákona o půdě“) a náleží jim náhrada za nevydané pozemky ve smyslu restitučního rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2019 č. j. SPU 476078/2019 a opravného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2020 dle § 11, 11a a § 16 zákona o půdě. Žalobci vyzvali Státní pozemkový úřad k poskytnutí peněžité náhrady dopisem z 24. 12. 2020. Nevypořádaný (zbytkový) restituční nárok žalobců za nevydaný pozemek specifikovaný shora je žalovaným evidován ve výši 21 183,75 Kč. Výše restitučního nároku byla zjištěna podle znaleckého posudku [celé jméno znalce], který v souladu se skutkovými zjištěními soudu ocenil odebraný pozemek PK [číslo], kat. území [část obce], jako zemědělský. Pozemek byl oceněn ve stavu ke dni odnětí (9. 3. 1950) podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. v cenách platných ke dni 24. 6. 1991. Zjištěná hodnota restitučního nároku žalobců činí 21 183,75 Kč. 14. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl. ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II. ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny