18 C 357/2020-39 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se, vůči žalované, svým žalobním návrhem, podaným dne 26. 6. 2020, domáhala zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného úvěru. 2. Žalovaná se však k žalobě nikterak nevyjádřila a zůstala nečinnou. 3. Za této situace, tedy, soud dospěl k závěru, že žalovaná nejenže neunesla své břemeno tvrzení, ale rovněž ani své břemeno důkazní, a to ohledně případného zpochybnění výše či důvodu takto vzniklého dluhu, uplatněného žalobkyní, v rámci tohoto řízení, byť, dle ustanovení § 79, odst. 1, a § 101, odst. 1, o.s.ř., má každý účastník, vždy, povinnost tvrzení, přičemž, dle ustanovení § 118b, odst. 1, věta druhá, o.s.ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Dle ustanovení § 118b, odst. 1, o.s.ř., věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. 4. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120, odst. 1, o.s.ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu pro případ, že skutková tvrzení a důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz nález Ústavního soudu ČR - sp.zn. II. ÚS 397/06). Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§ 101, odst. 1, písm. a) o. s. ř.). Teorie procesního práva, v této souvislosti, hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti, rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak, zpravidla, ani nemůže splnit svou důkazní povinnost. Jinými slovy řečeno, tak nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má pak za následek to, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil, a která nevyšla, ani jinak, v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR - sp. zn.: 29 Odo 1014/2003 a sp. zn.: 29 Odo 953/2004). V daném případě tedy žalovaná žádná svá případná obranná tvrzení soudu nenabídla, natož aby se je snažila prokazovat. 5. V souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto soud o věci rozhodl na základě předložených listinných důkazů, bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem účastníci souhlasili. V tomto odůvodnění se podle § 157, odst. 4, o. s. ř., uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 6. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely, dnem 20. 11. 2019, Smlouvu o úvěru - Expres Business, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč. V čl. II., odst. 4, dané Smlouvy, bylo sjednáno splacení úvěru v počtu 96-ti měsíčních anuitních splátek, když výše každé jednotlivé splátky činila 1 936,11 Kč, skládající se z platby na jistinu i na úrok. Splatnost jednotlivých splátek byla ujednána vždy k 20 dni příslušného měsíce, počínaje dnem 20. 12. 2019. Dle čl. II., odst. 2, dané Smlouvy, byla roční úroková sazba smluvního úroku sjednána ve výši 17,40 % (zjištěno ze Smlouvy o úvěru – Expres Business, dále z Výpisu o čerpání předmětného úvěru, jakož i z Výpisu z úvěrového účtu a rovněž i ze Sazebníku poplatků, jakožto nedílné součásti předmětné úvěrové smlouvy). 7. Poskytnutý úvěr však žalovaná nesplácela řádně a včas, když, v důsledku tohoto porušení Smlouvy, následně došlo, v souladu se smluvními ujednáními, k zesplatnění pohledávky a úvěr byl zesplatněn ke dni 20. 4. 2020, v důsledku čehož byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Dlužná částka tedy činí souhrnně 120 349,78 Kč, přičemž jde o dlužnou částku, kapitalizovanou ke dni zesplatnění, a tato částka tedy sestává z dlužné jistiny – tedy ve výši 100 000 Kč, dále z obchodního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění – tedy ve výši 7 250 Kč, jakož i z úroku z prodlení, kapitalizovaného ke dni zesplatnění - na částku ve výši 413,44 Kč, a konečně i z dlužných měsíčních poplatků za správu úvěrového obchodu a za poslání upomínek v případě prodlení se splátkou - ve výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč) a dále i z částky 600 Kč - za náklady upomínání, tj., dohromady 1 800 Kč, jakož i ze smluvní pokuty ve výši 10 886,34 Kč (10 % z celkové neuhrazené částky, tj., z částky jistiny, obchodního úrok, úroku z prodlení a dlužných poplatků – zjištěno z údajů, zachycených na str. [číslo] Sazebníku poplatků), takže, souhrnně, jde tedy o částku ve výši 120 349,78 Kč (zjištěno z Oznámení o zesplatnění úvěru). 8. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalobkyně i žalovaná spolu uzavřely Smlouvu o úvěru, a to ve smyslu § 2395 a násl., zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Žalovaná však své smluvní povinnosti nesplnila, když včas nevrátila úvěr a nezaplatila sjednané úroky, čímž se ocitla v prodlení, a to ve smyslu § 1968. o. z., přičemž opak žalovaná netvrdila a též ani jinak se nebránila, jak již bylo naznačeno výše. 9. Žalobkyně tedy svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142, odst. 1, o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 27 465,20 Kč, představující soudní poplatek, ve výši 4 814 Kč, a dále i náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem, t. j., odměnu advokáta žalobkyně, dle § 7 a § 8, vyhl. č. 177/1996 Sb. (Advokátního tarifu), za celkem tři úkony právní služby, vždy po částce 5 940 Kč, za každý jednotlivý úkon, dle § 7, odst. 5, a dle § 11, odst. 1 písm. a) a d) Advokátního tarifu (1x příprava a převzetí právního zastoupení, 1x zaslání před žalobní výzvy, se základním skutkovým a právním rozborem, 1x podání žalobního návrhu ve věci samé) a dále též i tři režijní paušály (tedy paušální náhrady výdajů advokáta), po částce 300 Kč, dle § 13, odst. 4, Advokátního tarifu, jež byly advokátem žalobkyně účtovány k uvedeným třem úkonům právní služby, a celkem tedy ve výši 900 Kč, s tím, že advokát žalobkyně soudu doložil i to, že je plátcem DPH, a proto soud, do celkové částky, připadající na náhradu nákladů tohoto řízení, promítnul ještě i položku, spočívající v částce, připadající na 21 % DPH, z odměny advokáta a z paušálních náhrad výdajů, v důsledku čehož tedy takto strukturované náklady představují (bez DPH) částku v celkové výši 23 534 Kč a s DPH pak celkovou částku ve výši 27 465,20 Kč. 11. O povinnosti žalované, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, k rukám právního zástupce žalobkyně, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o.s.ř.. 12. Soud dále stanovil žalované, pro splnění jejích povinností, zákonnou, tedy 3-denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o.s.ř.).