21 C 453/2021-20 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 13. 8. 2021 domáhá po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 3. 11. 2017. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem 7 000 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč v 60 týdenních splátkách po 590 Kč. Žalovaná splácela nepravidelně a do podání žaloby uhradila 17 213 Kč. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá zbývající částky 18 187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od data následujícího po splatnosti poslední splátky, tedy od 29. 12. 2018. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání nařízenému na 6. 12. 2021 se bez omluvy nedostavila, ač jí byla žaloba spolu s předvoláním k jednání a s poučením o následcích nedostavení se doručena fikcí dne 1. 11. 2021. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující: 4. Dne 3. 11. 2017 byla mezi účastníky řízení podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalované výplatou v hotovosti poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách po 590 Kč a to včetně úroku 7 000 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru 4 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 3. 11. 2017) 5. Žalované byly informace o úvěru poskytnuty na formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. (zjištěno z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 11. 2017) 6. Žalobkyně se žalovaným před uzavřením smlouvy vyplnila evidenční kartu klienta, ve které jsou vedle osobních a kontaktních údajů žalované uvedené informace o jejích příjmech a výdajích. Jako zaměstnavatel je uvedená ČSSZ a jako zdroj příjmů starobní důchod ve výši 9 500 Kč a blíže nespecifikovaný příjem ve výši 4 400 Kč. Mezi výdaji je uvedený nájem ve výši 3 000 Kč, výdaje na splátky jiného úvěru ve výši 3 000 Kč a blíže nespecifikované výdaje ve výši 3 000 Kč. Disponibilním zůstatkem žalované tak mělo být 4 900 Kč. K evidenční kartě měl být přiložen občanský průkaz, výměr důchodu a výměr dávky. Tyto dokumenty žalobkyně soudu nepředložila. (zjištěno z evidenční karty klienta ze dne 3. 11. 2017) 7. Žalovaná splácela poskytnutý úvěr v nepravidelných platbách neodpovídajících splátkám sjednaným ve výše uvedené smlouvě. Celkem takto žalobkyni uhradila 17 213 Kč Poslední platbu uhradila ve 41. týdnu roku 2020 (zjištěno z přehledu předpisů a plateb) 8. Advokát žalobkyně vyhotovil dne 16. 4. 2021 předžalobní výzvu. Žalobkyně však nedoložila, že by tato výzva byla žalované odeslána. Předložený přehled odeslaných výzev není potvrzený poskytovatelem poštovních služeb a nelze jej tedy považovat za doklad o odeslání výzvy. (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 16. 4. 2021 včetně přehledu odeslaných výzev) 9. Soud provedené důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně: 10. Mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 3. 11. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Avšak Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 14. Soud je tedy s odkazem na uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tuto povinnost splnila. Žalobkyně soudu předložila evidenční kartu klienta s výše uvedenými údaji o příjmech a výdajích žalované. Žalobkyně však soudu nijak nedoložila, že ověřovala věrohodnost uvedených údajů, zejména zda jí skutečně byl předložen výměr důchodu a výměr dávky žalované. Z formuláře navíc jednoznačně nevyplývá, co bylo zdrojem příjmů, lze se pouze domnívat, že částka 9 500 Kč měla být starobním důchodem, ohledně částky 4 400 Kč pak není ve formuláři uvedeno nic. Právě druhá uvedená částka přitom byla stěžejní pro možný závěr o úvěruschopnosti žalované, když bez této částky by rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované činil pouze 500 Kč a žalovaná by tedy zjevně nemohla hradit týdenní splátky ve výši 590 Kč. Žalobkyně neprovedla ani lustraci žalované v dostupných evidencích (ISIR, registr exekucí etc.) a spoléhala pouze na prohlášení žalované o pravdivosti údajů uvedených ve smlouvě a evidenční kartě. Žalobkyně tak úvěr vyplatila, aniž by splnění podmínky úvěruschopnosti žalované skutečně ověřila. 15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně se k jednání nedostavila, a soud jí tak nemohl poučit ve smyslu § 118a o. s. ř., muselo být vycházeno pouze z předložených důkazů. 16. Dle § 588 věty prvé o. z., platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 17. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 18. Soud má za prokázané, že žalovaná uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě jí byla vyplacena částka ve výši 20 000 Kč. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, tak soud z úřední povinnosti toto posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinna žalobkyni vydat částku 2 787 Kč, tedy rozdíl mezi vyplacenou částkou 20 000 Kč a již uhrazenou částkou 17 213 Kč. 19. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto v souladu s § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně nedoložila doručení výzvy k úhradě požadované částky a žalovaná tedy byla k vydání bezdůvodného obohacení vyzvána teprve doručením žaloby dne 1. 11. 2021. Následující den nastala podle § 1958 odst. 2 o. z. splatnost dluhu a od následujícího dne, tedy 3. 11. 2021, je žalovaná s vrácením bezdůvodného obohacení v prodlení. 20. Z těchto důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbylé části soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.