38 C 598/2021-58 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 7. 7. 2020 na ni byla žalovaná pohledávka postoupena společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 24. 5. 2018 s žalovaným Smlouvu o půjčce na kliknutí [číslo] (dále také„ Smlouva“), v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách dle Smlouvy, spolu se smluvním úrokem ve výši 14,90 % ročně a s dalšími poplatky dle této Smlouvy a ceníku. Žalovaný však v rozporu se Smlouvou poskytnutý úvěr nesplácel, jelikož nehradil splátky řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění dluhu ke dni 11. 5. 2020. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 3. S ohledem na skutečnost, že žalovaný je slovenské státní příslušnosti, soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. [příjmení], které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. V dané věci je tak pravomoc rozhodovat dána českým soudům. 4. Soud nařídil jednání na den 29. 6. 2022, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání spolu s žalobou mu bylo doručeno dne 20. 5. 2022 a to prostřednictvím dožádaného soudu na Slovensku. Právní zástupce žalobkyně svoji neúčast u jednání omluvil a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Dostatečná lhůta k přípravě jednání dle § 115 o. s. ř. tedy byla zachována, a soud proto věc projednal a rozhodnul dle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. 5. Soud z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu: 6. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 24. 5. 2018 Smlouvu o půjčce na kliknutí [číslo] (dále jen„ Smlouva“), v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 730,82 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci, a s dalšími poplatky dle této smlouvy a ceníku. Součástí splátek byl rovněž úrok sjednaný ve výši 14,9 % ročně (viz návrh smlouvy o půjčce na kliknutí, včetně seznamu uložených certifikátů; akceptace návrhu smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne 24. 5. 2018). Součástí Smlouvy byly rovněž Produktové podmínky pro osobní úvěry [právnická osoba] (dále jen„ Produktové podmínky“), Všeobecné obchodní podmínky, a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Dle čl. 12 písm. b) Produktových podmínek byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn již vyčerpané částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné v případě prodlení se splátkami (viz Produktové podmínky pro osoby úvěry [právnická osoba], Všeobecné obchodní podmínky, a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby). Totožnost žalovaného byla ověřena dle platného občanského průkazu (viz kopie občanského průkazu žalovaného). Žalovaný měl v době uzavření Smlouvy zřízen běžný účet u právního předchůdce žalobkyně, a to společnosti [právnická osoba], č. ú. [bankovní účet] (viz smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 17. 4. 2015). V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně v rámci předsmluvního jednání prověřil úvěruschopnost žalovaného. V rámci předsmluvního jednání právní předchůdce nijak neprověřoval žalovaného jak v interních a externích databázích, insolvenčním rejstříku, a databázi MVČR. Rovněž nebylo zjištěno, že by právní předchůdce si od žalovaného vyžádal jeho příjmy a výdaje příp. informace o zaměstnání žalovaného (výplatní pásky, pracovní smlouva). 7. Právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr bezhotovostně dne 24. 5. 2018 na účet žalovaného (viz výpis spotřebitelského úvěru). Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyně proto v souladu s čl. 12 písm. b) Produktových podmínek přistoupila k zesplatnění celého úvěru ke dni 11. 5. 2020, o čemž žalovaného vyrozuměla výzvou, kterou žalovanému zaslala na adresu [adresa] (viz prohlášení o okamžité splatnosti a výzva k uhrazení dluhu ze dne 11. 5. 2020). 8. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 7. 2020 (viz rámcová smlouva o postupování pohledávek č. 2018; smlouva o postoupení pohledávek č. 2018 [číslo] ze dne 7. 7. 2020, příloha [číslo] k této smlouvě; potvrzení úplaty ze dne 10. 7. 2020), o čemž byl žalovaný vyrozuměn (viz vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 2020 s přehledem podacích čísel ze dne 15. 2. 2021). 9. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 16. 11. 2020 jednak na adresu [adresa], Slovensko a na adresu [adresa žalovaného] (viz předžalobní upomínka ze dne 16. 11. 2020 včetně seznamu odeslaných předžalobních výzev žalobkyně ze dne 16. 11. 2020). 10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 11. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) – tj. podle volby práva účastníky. 12. Mezi žalobkyní, jakožto věřitelem, a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), přičemž žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele dle § 420 o. z., neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání, což vyplývá z obsahu Smlouvy, a tedy se jedná o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 o. z. S ohledem na spotřebitelský charakter dané Smlouvy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 13. Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. S ohledem na výše citovaný nález ÚS a s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 je bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele. 14. Ze strany žalobkyně nebylo tvrzeno a soud nemá ani za prokázané, že žalobkyně před uzavřením Smlouvy dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování je zřejmé pouze to, že žalobkyně se při posuzování výdajů žalovaného evidentně plně spolehla na údaje tvrzené žalovaným a nijak je dále nezjišťovala. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně nedostavila k jednání, připravila se o možnost být soudem poučena o nutnosti doplnit a doložit svá tvrzení týkající se těchto skutečností dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a neunesla v tomto ohledu břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Soud tak úvěrovou smlouvu považuje ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za zcela neplatnou. 15. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, a poplatcích. Soud má však za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 50 000 Kč (na níž žalovaný zaplatil částku 20 865,75 Kč), a proto došlo v tomto rozsahu ze strany žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., a vznikla mu tak povinnost bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. vydat žalobkyni. Splatnost bezdůvodného obohacení nastala dle § 1958 odst. 2 o. z., až okamžikem doručení žaloby žalovanému (7. 2. 2022), tj. dnem následujícím (viz doručenka na čl. 14 spisu). Dle názoru soudu splatnost nenastala okamžikem doručení výzvy o zesplatnění úvěru, tak jak tvrdila žalobkyně, neboť z předložených důkazů nebylo prokázáno, že k doručení této výzvy skutečně došlo, neboť nebyl předložen žádný doklad o zaslání příp., dodejka či vrácená doručenka. Byl předložen pouze podací arch vyhotovený žalobkyní, který však soud nepovažuje za dostatečný důkaz. Soud proto vycházel ze skutečnosti, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala až okamžikem doručení žaloby žalovanému (7. 2. 2022). Dnem následujícím po dni doručení byl žalovaný v prodlení a žalobkyni tak vzniklo právo na úrok z prodlení dle § 1968 a 1970 o. z. S ohledem na výše uvedené proto soud rozhodl, že v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobě vyhověl a v rozsahu dlužných poplatků (595 Kč) a příslušenství, tj., kapitalizovaného