18 C 104/2023-24 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se domáhal, svou žalobou, doručenou ke zdejšímu soudu, dnem 19. 4. 2023, po žalovaném, zaplacení částky 10 500 Kč, s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, z této částky, a to z titulu odstoupení od smlouvy o poskytování služeb. 2. Žalovaný však tento žalobní nárok neuznal, když tvrdil, že se, v tomto konkrétním případě, nejedná o spotřebitelskou smlouvu, a proto odstoupení od takové smlouvy není možné. 3. Soud konstatuje, že provedl dokazování řadou listinných důkazů, když se tedy jednalo u uzavření dané smlouvy prostřednictvím elektronické komunikace, takže se jednalo o listiny, které byly vygenerovány prostřednictvím internetu, a to s názvem:„ [příjmení] přihláška byla úspěšně podána“, dále se jednalo o listinu, s názvem:„ Shrnutí Vaší přihlášky, Pokyny k platbě“, dále pak se jednalo o listinu, označující způsob platby, dále pak se jednalo o Potvrzení o přijetí ke vzdělávání a dále pak ještě se jednalo i o další listiny, a to o Rozhodnutí [ulice] školy gastronomické a hotelové, 2 s.r.o., č. j. [spisová značka] [číslo], dále pak se jednalo o listinu, obsahující Podmínky vzdělávání, a dále i o Výzvu ke vrácení uhrazené finanční částky - ze dne 3. 4. 2023, ze strany žalobce, adresovanou žalovanému, a dále se pak ještě jednalo i o listinu, ze dne 6. 3. 2023, opět ze strany žalobce, adresovanou žalovanému, a to pokud se jedná o účast na dotyčném kurzu, obsahující sdělení žalobce ohledně toho, že dceři žalobce, [jméno] [příjmení], se jeví, pokud se jedná o dotyčný kurz, předmětná věc tak, že tento kurz je pro ni příliš náročný, a konečně pak ještě soud doplnil dokazování i listinou, s hlavičkou [ulice] školy gastronomické a hotelové s.r.o., tedy žalovaného, a jedná se o Stanovení výše úplaty za vzdělávání, poskytované podle § 114, školského zákona (Ceník ze dne 2. 9. 2022), kde je tedy specifikována výše předmětného školného. 4. Soud tedy, především, zaměřil své zkoumání na to, zda činnost žalovaného je opravdu jen službou, ve smyslu evropského práva, a z čehož by tedy bylo možno dovodit, že žalobci, vůči žalovanému, skutečně náleží postavení spotřebitele, když takto uzavřená smlouva vlastně byla uzavřena jako smlouva distanční, a v této souvislosti tedy podepsaný soud zaměřil svou pozornost na to, zda žalovaný byl v takové pozici, že bylo jeho povinností i plnit spotřebitelskou informační povinnost vůči žalobci, a to dle § 1820, odst. 1, písm. f) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), zvláště když tedy žalobce, jak tvrdil, platně odstoupil od dané smlouvy. Předmětem tohoto sporu se tak stalo především zkoumání otázek právních, a to v tom smyslu, zda dotyčná smlouva skutečně je, či není, smlouvou spotřebitelskou a zda tedy žalobce zde, v takovém smluvním vztahu, vystupuje jako slabší smluvní strana, a to ve smyslu § 433, o. z., takže soud tedy zaměřil své zkoumání na ony právní otázky, předestřené žalobcem, a to v souvislosti s tím, zda tedy žalobce platně a účinně odstoupil od dané smlouvy a zda tedy, v důsledku toho, se tak žalobce důvodně domáhal vydání bezdůvodného obohacení, a to z titulu vrácení předtím uhrazené částky, ve výši 10 500 Kč. 5. Konstrukce, předestřená žalobcem, však nemá, dle názoru soudu, oporu v provedeném dokazování, na základě čehož je nepochybné, že žalobce uhradil školné, za svou dceru, jež byla přijata ke vzdělávání u žalovaného, a pokud tedy dcera žalobce vyhodnotila dotyčný kurz jako příliš náročný, pak je to ovšem taková skutečnost, jež nemůže být přičítána žalovanému k tíži. 6. Podepsaný soud je totiž toho názoru, že, i kdyby činnost žalovaného měla charakter služby, s kterýmžto názorem se však soud neztotožnil, tak, ovšem, z toho rozhodně přímo nevyplývá, že by žalobce měl být v postavení spotřebitele, resp., tedy slabší smluvní strany, když, z již ustálené rozhodovací praxe českých soudů (viz, např., Rozsudek Městského soudu v Praze - č. j. 25 Co 1/2021-185, ze dne 25. 2. 2021), vyplývá, že vlastně činnost školy nelze považovat za podnikatelskou činnost, pokud tedy škola zajišťuje přístup k dosažení určitého stupně vzdělání, takže taková činnost je vlastně obecně prospěšná (rovněž viz, např., Usnesení Nejvyššího soudu ČR - sp. zn. 33 Cdo 4532/2014). 7. Podepsaný soud je tedy toho názoru, že závazkový vztah, mezi žalobcem a žalovaným, jenž je předmětem tohoto sporu, není vztahem spotřebitelským, a v tomto ohledu pak podepsaný soud konstatuje, že žalobce vlastně ani neuvedl, jaké právní jednání je tedy v rozporu s principy spotřebitelské smlouvy a v čem tedy tkví rozpor takové smlouvy se smyslem i účelem zákona. 8. Dle § 580, odst. 1, o. z., platí, že neplatné je takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle § 2001, o. z., platí, že od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. V případě žalobce a žalovaného nebylo smluvně právo odstoupit od smlouvy nijak ujednáno a jediná možnost odstoupení by tedy musela být podmíněna tím, že tak stanoví zákon. Žalobce ve svém dopise, ze dne 6. 3. 2023, adresovaném žalovanému, a to pokud se jedná o účast na dotyčném kurzu, sdělil žalovanému, že dceři žalobce, [jméno] [příjmení], se jeví, pokud se jedná o dotyčný kurz, 3 předmětná věc tak, že tento kurz je pro ni příliš náročný, a proto tedy žalobce od smlouvy, uzavřené distančním způsobem, odstupuje, a to v zákonné lhůtě 14-ti dnů. 10. Pokud tedy žalobce uvedl, že odstupuje od dané smlouvy, pak by tak sice mohl učinit na základě ustanovení § 1829, odst. 2, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to v návaznosti na ust. § 1820, odst. 1, písm. f) o. z., dle něhož může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení podle odstavce 1, když, dle § 1829, odst. 1, o. z., případný běh této lhůty počíná dnem uzavření smlouvy, nicméně, v této souvislosti, však podepsaný soud uzavírá, že žalobce nemá, vůči žalovanému, postavení spotřebitele, a to s ohledem na judikaturu, shora zmiňovanou. Z obsahu dané smlouvy pak nevyplývá ani to, že by žalobce byl v pozici slabší smluvní strany, a byť tedy obsahem dané smlouvy je, na jedné straně, povinnost zaplatit určitý poplatek, tak, ale, na druhé straně, je zde rovněž i nezanedbatelný a nepřehlédnutelný závazek žalovaného, spočívající ve vytváření určitých podmínek pro vzdělávání. A pokud se tedy dcera žalobce nakonec rozhodla takto zakoupený kurz neabsolvovat, pak ovšem takové rozhodnutí nemůže jít k tíži žalovaného, jak již bylo shora naznačeno, když žalovaný zjevně vytvořil podmínky, nezbytné pro dosažení původně zamýšleného vzdělání. 11. Podepsaný soud dále konstatuje, že, pokud se tedy ještě jedná o ony názory žalobce, předestřené v tom smyslu, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou a že žalobce se tak, vůči žalovanému, ocitnul v pozici spotřebitele, tak tuto konstrukci vyhodnotil podepsaný soud, jak již bylo rovněž shora naznačeno, jako povýtce krkolomnou, když žalobce vlastně zaměňuje možnost dosažení určitého vzdělání za jakési spotřební zboží, či služby, a tuto možnost, spočívající v dosažení určitého vzdělání, jež byla vždy lidstvem chápána jako jakési vyšší poslání, tak žalobce, vlastně, jaksi dehonestuje, resp., bagatelizuje, a staví ji na roveň nějakému, často povýtce zbytečnému, spotřebnímu zboží, či službám anebo nějakým domáckým rekvizitám (např., nádobí, opravě bot anebo vysavačům, apod.), jejichž nezbytnost je zhusta předmětem nejrůznějších masivních reklamních kampaní, jimž v současné době lidé tak často a snadno podléhají, nicméně, v této souvislosti je třeba si uvědomit i nepochybnou obecnou prospěšnost oné možnosti dosáhnout určitého stupně vzdělání, jež bylo často minulým generacím (a to ještě i v relativně nedávné době totalitního režimu) zhusta odpíráno. Proto tedy ona možnost dosáhnout vyššího stupně vzdělání nemůže být takto paušalizovaným způsobem, jak se o to pokouší žalobce, postavena na roveň nějakým službám či nějakému spotřebnímu zboží, jehož nezbytnost či prospěšnost je občas i poněkud sporná. 12. Ujednání o poplatkové povinnosti, stíhající žalobce, je tedy ujednáním platným, když soud, v této souvislosti, konstatuje, že právní jednání se, dle § 586, odst. 2, o. z., považují za platná, přičemž, pokud by zde někdo namítal i případný rozpor s dobrými mravy, tak podepsaný soud ale konstatuje, že, v rámci tohoto konkrétního případu, ničeho takového zde neshledává. 13. Dle názoru soudu se, v tomto konkrétním případě, tedy jedná o nepojmenovanou (inominátní) smlouvu, uzavřenou ve smyslu ust. § 1746, odst. 2, o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 14. Podle ust. § 586, odst. 2, o. z., platí, že nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobce, při uzavření dotčené smlouvy, žádnou takovou námitku výslovně nevznesl, přičemž onen následný akt odstoupení od dané smlouvy, deklarovaný žalobcem, vyho