39 C 317/2021-63 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se po žalovaném žalobou podanou dne [datum] domáhala zaplacení částky 95 712 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 67 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr a úrok z úvěru splatit ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4 755 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci, počínaje srpnem 2019. Žalovaný po uzavření smlouvy oznámil dne [datum] v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb. o některých opatřeních v oblasti splácení v souvislosti s pandemií COVID-19, že má v úmyslu využít ochrannou dobu a odložil si čas plnění peněžitých dluhů z uzavřené úvěrové smlouvy. Ochranná doba trvala od [datum] [anonymizováno] [datum]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6. 1 smlouvy v celkové výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy celkem ve výši 800 Kč. V důsledku prodlení došlo dne [datum] k zesplatnění celého úvěru. Dle bodu [anonymizováno] smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru stanou součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto„ novou jistinu“ ve výši 79 119,28 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle dle bodu [anonymizováno] bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné„ nové jistiny“. Žalovaný ke dni vyhotovení žaloby dluží žalobkyni částku odpovídající nové jistině ve výši 79 119, 28 s příslušenstvím, smluvní pokutu k datu vyhotovení žaloby, ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, z úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 63 735,42 Kč ode dne [datum] do zaplacení. Žalobkyně požadovala úrok v nominální roční úrokové sazbě 79,39 % p.a., která dle tvrzení žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě dle smlouvy. 2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že smlouvu o úvěru s žalobkyní uzavřel v „ předcovidové době“ a toho času měl krom stálého zaměstnání i dvě doplňkové brigády. Kvůli covidu a vládním opatřením o brigády přišel a v zaměstnání byl nucen zůstat 6 měsíců doma. Smlouvu s žalobkyní byl dle svých slov doslova přinucen podepsat, a to včetně pojištění, které chce teď uplatnit. Žalovaný uvádí, že ve střídavé péči vychovává [anonymizována dvě slova] dceru, a proto by se komplikace s tímto případem velmi odrazily do její řádné výchovy. 3. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že by bylo k úvěrové smlouvě uzavřeno pojištění, což je uvedeno jak v úvěrové smlouvě, když v kolonce„ pojištění schopnosti splácet úvěr“ je uvedeno ne, a dále také ve splátkovém kalendáři, který byl žalovanému zaslán je jako měsíční úhrada pojistného uvedeno 0 Kč. Žalobkyně odložila žalovanému v souvislosti s pandemií COVID celkem 6 splátek se splatností od [datum] do [datum]. Nový splátkový kalendář byl datován [datum], žalovaný však nezaplatil ničeho. Žalobkyně dále uvedla, že výši úroku nepovažuje v rozporu s dobrými mravy, žalovaný se mohl s žádostí o poskytnutí úvěru obrátit na jakoukoliv třetí osobu odlišnou od žalobkyně, rozhodl se však uzavřít smlouvu s žalobkyní za podmínek v ní uvedených. 4. Soud provedl ve věci dokazování listinami - Smlouva o úvěru [číslo] Oznámení o schválení úvěru + dodjeka, Doklad o vyplacení úvěru, Formulář hodnocení klienta, Ověření v registru [příjmení], Ověření v registru NRKI, Doklady vztahující se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, Oznámení žalovaného o využití ochranné doby, Karta klienta, Výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, Oznámení o zesplatnění úvěru, Předžalobní výzva + podací arch, Vyjádření znalce k úročení pohledávek, Splátkový kalendář ze dne [datum], Splátkový kalendář ze dne [datum]. 5. Uvedenou smlouvu soud právně posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud se dále zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu ust. § 580 a § 588 o. z., pokud jde o sjednanou výši úrokové sazby, a to zejména s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dále z rozsudků MS v [obec] č.j. 22 Co 197/2019-99, rozsudku MS v [obec] č.j. 17 Co 271/2020-112 atd. V nyní posuzovaném případě byl sjednán úrok v efektivní sazbě ve výši 115,70 % p. a., což odpovídá nominální úrokové sazbě 79,39 % p. a. Tato sazba převyšovala úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době blízké uzavření úvěrové smlouvy pětinásobně. 7. Ve věci č.j. 22 Co 197/2019-99 MS v [obec] posoudil jako absolutně neplatnou smlouvu s efektivní úrokovou sazbou 138,18% p.a. při úvěru 70 000 Kč, ve věci MS v [obec] č.j. 30 Co 61/2019-90 při úvěru 65 000 Kč, s efektivní úrokovou sazbou 101,79% p.a., ve věci MS v [obec] č.j. 17 Co 271/2020-112 při úvěru 56 000 Kč efektivní úroková sazba 140,02% p.a. Zdejší soud neměl důvodu se od shora uvedených závěrů MS v [obec] odchýlit, ve smyslu ust. § 13 o. z. 8. S ohledem na výše uvedené zdejší soud uvedenou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Podle názoru soudu musí být hlediskem dobrých mravů posuzována veškerá právní jednání a takovému postupu není nikterak na překážku zákonná úprava zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 1813 o. z. či neúměrného zkrácení podle § 1783 o. z. Otázkou absolutní neplatnosti smlouvy by se soud musel zabývat v každém případě, i kdyby žalovaný zůstal pasivní, což se však v této situaci nestalo. 9. Soud si je vědom toho, že úrok z úvěru u nebankovních poskytovatelů je„ o něco vyšší“, než úrok z úvěru u bankovních subjektů, z důvodu vyšší rizikovosti úvěrů. Lze však odkázat na to, co již opakovaně uvedl Městský soud v Praze ve svých rozsudcích (rozsudek č.j. 30 Co 61/2019-90 ze dne 16. 4. 2019, rozsudek č. j. 22 Co 197/2019- 99 ze dne 24. 10. 2019): ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Zdejší soud přihlédl k tomu, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo ale o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun (kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou), ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. 10. Neplatné ujednání o úroku nelze ani změnit (moderovat) ve smyslu ust. § 577 o. z., neboť by tak tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Taková interpretace ust. § 577 o. z. je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11.2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C -349/18 – C -351/18). 11. Dle ust. § 580 odst. 1 o.z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Dle ust. § 588 odst. 1 o.z., soud přihlédne i bez